Čipy jako znamení antikrista?

(Proč se zdráhám tomu věřit?)

Před nedávnem jsem v Exodu narazila na známé verše: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít ve svém srdci... Uvážeš si je na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima.“

Nepřipomíná vám to něco?

Jak má vypadat znamení od antikrista?

Co znamenala tato slova pro Izraelce?

Vidíme dnes občas židy při modlitbě, jak si váží řemínky na ruce a nosí na čele krabičky s úryvkem Tóry. Zřejmě by nám však řekli, že jde o symbolické gesto. Kdyby tomu tak nebylo, musely by jejich schránky na čele být mnohem větší a museli by je nosit trvale.

Proč zrovna na čelo a na ruku?

Myslím si, že čelo je symbol myšlení a ruce jsou symbolem jednání. Jinými slovy je v těch verších obrazně řečeno: „Cokoliv děláš a nad čímkoliv přemýšlíš, vždy měj na paměti Boží zákon a bázeň před Hospodinem.“ V protikladu k tomu stojí znamení antikrista. Člověk, který slouží antikristu, jej přijal za svou svrchovanou autoritu. Jeho myšlení a skutky tomu odpovídají. Podle knihy zjevení přijal vědomě jeho znamení a vzepřel se pravému Bohu.

Nevidím důvod, proč by toto znamení mělo být fyzické.

Proti fyzickému znamení stojí ještě jeden  argument: Toto znamení musí být přijato dobrovolně.

Jak by potom jinak mohl Bůh v knize Zjevení rozlišovat mezi spravedlivými a nespravedlivými?

Co když by následovníkům Ježíše někdo znamení např. v podobě zmíněného čipu implantoval násilím?  Ještě jedna, trochu podružná, otázka se mi honí hlavou: „Proč by si někdo měl nechat vyrazit znamení na čelo?“ V případě, že by šlo o čip, který by měl fungovat k nějaké identifikaci nebo platebnímu styku, je přece daleko pohodlnější ho mít na prstě ruky.

Apoštol Jan, autor knihy Zjevení píše v jiném svém listě: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce."

Žijme proto v úctě před Bohem, ale zároveň Mu důvěřujme, že jsme vykoupeni zadarmo a z milosti skrze oběť Pána Ježíše. Nenechme se, prosím strašit lidmi, a jejich děsuplnými teoriemi. Kniha Zjevení byla napsána k povzbuzení trpícím křesťanům a pro naše ubezpečení, že ať se děje cokoli, Bůh má svůj plán a světové dějiny se Mu nevymkly z rukou.

Vzpomínka na léto

Až se sejdem

V ta rána,
kdy smutek koupel obstarává.
Bránou snu se bolest do vědomí dere,
skrz dubová stavidla si cestu razí žal.

Proč se mi vždycky o tátovi zdá?
Pilná ruka, co se nezastaví,
bystrý mozek co řešení vždy zná?
A někde vzadu, já.
S vypětím sil vláčím alespoň cihlu,
kus hlíny na stavbu života.
Závodník, co přišel zúčastnit se,
silou vůle plazící se cílovou rovinkou.
Diváci dávno zmizeli,
jen úklidová služba zametá voskované kelímky.

Život by byl pustý bez bolesti duše,
protějšek radosti obnažuje skryté rány.
Bůh má plán,
kde však vzít odvahu,
píli a odhodlání?

Hledím na jeho poslední dny
Plakali jsme spolu.
Zoufale bezmocní.
On neschopen přinutit k poslušnosti mysl ani tělo.
Já zoufale přihlížející jeho tichému utrpení.
Plakali jsme,
Náhle oba stejně slabí,
u propasti věčnosti.

Tam se znovu sejdem.
Přijdeš a podáš mi ruku,
požádáš Boha o svolení,
zase být se mnou v těžké chvíli,
až Tě budu následovat na druhý břeh.

Mistr Sklář

Naděje

Pohřbené sny, hořké slzy.

Nadějné dny plné světla,

které střídají

stíny pochybností a zklamání.

Naděje života rozpadlé v prach,

bereš do rukou a vdechuješ mu důvod.

Smysl přesahující lidské představy,

cíl, který jsi zamýšlel od věků.

Bereš do svých rukou střep,

A když jej prosvítí Tvé světlo,

na holé stěně se náhle objeví duha.

Tam kde já vidím střep,

Ty vidíš duhu.

Kde vidím zánik,

Ty vidíš slavný začátek.

Sklářský štěrk měníš v duhovou hru,

pro potěchu a radost mnohým.

Jsi Mistr sklář.

Cesta

Ukaž mi, Pane cestu,

cestu houštinou, které se mnozí vyhnou.

Miluji dobrodružství a poznání.

Netoužím po snadné pěšině

mezi panelovými zdmi.

Toužím po mechových zátiších,

které se objeví, když se rozhrnou trnité keře.

Po růžových paloučcích na lesních mýtinách,

skrytých pokladech, které se nachází tam,

kam se odváží jen ten, kdo miluje cestu bolesti.

Co oko nevidělo, 

Ucho neslyšelo, 

co člověku ani na mysl nepřišlo, 

připravil Bůh těm, kteří Ho milují.

Mozaika snů,

Barevné odlesky skleněných střepů,

Tvoří na stěně

Zmateně krásné duhové obrazce.

To je jen začátek, jen to lidské.

V ruce Mistra skláře stává se z nich nadpřirozený obraz.

Odlesk tajemství a krásy.

Kousek nebe na zemi,

co nepopíše lidský jazyk,

nenamaluje nejnadanější malíř,

nezahraje nejlepší hudebník.

Boží sláva zjevená v Jeho stvoření,

viděná očima, které On otevřel.

Toužím ji vidět.

Vidět a žasnout.

Očima rozšířenýma úžasem jako oči dítěte,

které spatřilo lesklý kamínek v horské bystřině.

Tajemný oblázek větší hodnoty

než všechny poklady, kterých si dospělí tak cení.

Podivuhodné jsou Tvé cesty.

A my, nebudeme-li jako děti;

nevejdeme do Tvého království.

Po čem toužím

Po čem toužím?

Je to plný klín?

Hudba dětských hlásků,

Rozeznívající sterilní místa mého domu?

Lidská náruč a objetí?

Vůně kůže a přítomnost, která říká: Nejsi sama?

Zahrada plná barevných květů,

jeden následující druhý,

takže je vždy dost krásy k uctívání?

Slova pochvaly a uznání?

Vděčnost za projevenou oběť a lásku?

Vlídný kout, kde mohu jen tak spočinout

s rukou zabořenou do šedého sametu spokojeně vrnícího stvoření?

Jeden den v Tvých nádvořích

je nad tisíců jinde.

Jsi to Ty!

Vášeň pro Tvůj dům mě stravuje.

Toužím Tě znát.

Niterně jako muž poznává ženu.

Odevzdat se Ti, jako žena muži.

Toužím poznávat tajemství Tvé lásky.

  

Důvod

Snad proto, že jsem nepoznala velkou nouzi,

není bohatství to, po čem toužím.

Hledám víc.

Hledám smysl a cíl

co jsi vložil do svého stvoření.

Účel všeho.

Důvod bytí.

Důvod stvoření?

Proč jsi nás stvořil?

Proč, když jsme Tvůj stvořitelský záměr porušili,

necháváš nás trpět?

A nejen to.

Trpíš spolu s námi

a Tvé utrpení je neskonale větší než naše.

Neboť znáš nejen naši bolest, ale i příčiny a důsledky.

Ve spojení  srdcí prožíváš

každé křečovité zachvění

pronikající našim tělem i myslí.

Nesnesitelnou bolest milionů lidí,

snášíš v jediný okamžik

a zakoušíš na svém těle.

Tak velká je Tvoje láska.

Klesám před Tebou v úžasu a zmatku:

Proč jsi mě stvořil?

Proč se mnou trpíš?

Jaký je Tvůj věčný důvod?

JE TO LÁSKA!

Spojení dvou duší v jednom prchavém a zároveň věčném okamžiku!

Toužím ho s Tebou zažívat a do něj se nořit.

Toužím tuto zvěst sdílet s Tvým stvořením,

Tak aby i oni zatoužili po tomto věčném spojení.

BÝT S TEBOU A V TOBĚ!

To je tajemství svatyně svatých

Jednou tam budeme napořád,

Ale teď je čas se vrátit.

Pozorovat odlesk Tvojí slávy

V duhové hře skleněných střepů na bílé stěně.

Dál se prodírat trnitým lesem

a očekávat růžový palouček.

Volání po jednotě aneb proč je tolik křesťanských církví?

 A proč ne, říkám si? Díky Bohu za to. Dříve jsem se snažila lidem složitě vykreslovat historické okolnosti, které k tomu vedly, poukazovat na společné prvky a s pocitem viny se omlouvat, že to zase tak hrozné není. Po letech křesťanství se na věc dívám úplně jinak. Díky Bohu za různorodost. Snaha o jedinou pravou církev v historii vedla jen k bezpráví a krveprolití. Když se bavíte s malými dětmi, většinou každé z nich prohlásí, že jeho máma je nejlepší na světě (I když ho řeže jak žito). Tak jako na světě neexistují dva stejní lidé, liší se od sebe i rodiny. V jedné dávají větší důraz na umění, jinde zase náruživě holdují sportu, jiní bojují o holé přežití a kousek místa na slunci. Proč by tomu tak nemělo být v církvích? Nejen, každá z existujících církví, ale i sbory v jedné denominaci se jeden od druhého liší. Každý je domovem mnoha křesťanů. Jsou sbory více živelné, jiné spíše intelektuální, v jedněch se cítí příjemně místní romská komunita a ačkoli do jiných nemá dveře zavřené, přece tam nepůjde. Tak bych mohla pokračovat. Nezanedbatelnou vlastností každé církve je, že právě ona má to nejvyšší poznání. Možná by se se mnou někdo mohl dohadovat. Já vím, bratře, sestro, ty jsi takovému přemýšlení dalek, každé poznání je přece relativní. Budu s tebou souhlasit, jako v tom starém vtipu: „I ty máš pravdu.“ Přesto nejdu v rámci jednoty do jiné církve. Zůstávám tam, kde věřím, že je moje 

místo. 

Ta moje je přece nejlepší na světě, tak proč bych hledala jinde?

Markéta

Rozkázal odjet na druhý břeh

Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Mt 8,18

Bible říká, že nás křesťany Bůh ustanovil svými velvyslanci. Občas přemýšlím, co to vlastně znamená. Co znamená být jako Ježíš? Někdy mě Jeho jednání opravdu překvapuje. Bůh v lidském těle, který má moc uzdravit každou nemoc a vyřešit každý problém, obležen zástupy lidí, z nichž každý měl nějakou potřebu. Mnozí z nich přišli, jen aby uviděli zázrak a mohli šířit dál zprávy o senzaci, které byli svědky. Ale byli mezi nimi i opravdu potřební lidé. Přesto Ježíš přikázal odrazit od břehu a plavit se na druhou stranu Genezaretského jezera. Musel být vyčerpaný, když byl schopen usnout uprostřed bouře. A naše náboženská představa křesťanství nám znovu podsouvá výčitku: Jak si mohl dovolit spát, když ostatní bojovali o život? 

Často se mi v kontrastu s touto událostí vybavuje Getsemanská zahrada: Pokojná noc, všichni spokojeni po večeři, s oslavnou písní na rtech. Ježíš odchází stranou bojovat na modlitbách o odvahu a sílu pro nejtěžší okamžik svého života. Vyzývá učedníky, aby se modlili spolu s ním, ale ti usínají. Někdy se modlívám: „Pane dej mi moudrost rozpoznat, kdy je čas spát uprostřed bouře a kdy bdít a bojovat uprostřed zdánlivého pokoje.“ Ježíš to uměl, protože znal své povolání. Nepřišel na zem uzdravit všechny nemocné, nakrmit všechny hladové ani rozsoudit všechny náboženské spory. Přišel nás smířit s Bohem skrze svou smrt na kříži. Ostatní Jeho činy byly jen znamením, abychom věděli, že opravdu má tu pravomoc. To neznamená, že by je dělal jen z povinnosti. Bible svědčí o Jeho zármutku a slzách, když umřel Lazar. Na jiném místě je psáno, že byl hnut lítostí nad zástupy. Vědomí toho, k čemu byl povolán, mu však dávalo sílu a pravomoc opustit zástup v nouzi, když byl unaven. Zatímco lidé trpěli a hledali ho, On trávil čas se svým Otcem na modlitbách nebo pokojně spal. Nebuďme náboženští. Nesnažme se být spravedlivější než On. Není naší povinností být všem a za všech okolností k dispozici. Dopřejme si luxus odpočinku a odvahu říct: „Ne!“ ať už své představě svatosti nebo něčí dobře míněné žádosti či návrhu co by SE mělo udělat.

Jak píše apoštol Pavel:

„Jsme přece Jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“

Markéta

Mezigenerační nůžky

Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly. Kol 3:20–21

Už řadu let poslouchám stále stejnou písničku o tom, jak je generace od generace stále odlišnější, dokonce i současní mladší nerozumí současným ještě mladším lidem. Důvodů je určitě více, doba se rychle mění, ale na druhou stranu to není nic nového pod sluncem. Existují i určité historické zápisy o tom, jak se starší generace pohoršovala nad mladší už někde ve starém Egyptě.

Osobně jsem toho názoru, že i přes zjevnou rozdílnost musí být zachovány určité biblické body propojení. Vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi mladšími i staršími mají jasně daná pravidla lásky a úcty, vyjádřená už v Bibli. Tak jako nemůže existovat společnost složená pouze z dětí, mladých či starších, nemůže existovat ani generačně rozdělená církev. Církev dětí nepřežije, církev mladých zestárne a církev starých vymře.

Jako křesťané si však musíme připustit realitu. Noví křesťané bývají ve většině případů z řad mladých lidí, jelikož je to skupina, která se asi nejvíce zabývá otázkou své identity na poli různých světonázorů. To není poklona mladým, to je prostě přirozený fakt. Většina z nás uvěřila ve věku mezi 15 a 30 lety.

Proč o tom píši? Čas od času v církvi narazíte na diskusi, jakou církev by chtěli mladí a jak se to těm starší zdá dětinské a hlavně světské. Zpravidla jsou tématem chvály, světla, natáčení videa, kavárnička, někdy dokonce dým (který osobně nesnáším). Když jsem se nad tím nedávno zamýšlel, uvědomil jsem si, jak dětinské diskuse v církvi můžeme mít. Vše výše uvedené bych přirovnal k hračkám dětí. (Pozor, tím vůbec nesnižuji hračky ani mládež. Mám hračky doposud rád a momentálně si lepím stavebnici vesmírné lodě…) Chci spíše říci, že když děti rostou, mají své specifické zájmy, druh zábavy a způsob trávení času. Chápeme to, protože jsou děti. Připadá nám to normální. Dokonce si vydržíme hrát s panenkami a autíčky. Je to někdy otrava, jak řekl můj kolega v nedávném kázání, ale je to čas investovaný do dětí. Jako dospělí jsme ho schopni, protože chápeme svou rodičovskou roli a jsme samozřejmě zodpovědní dospělí lidé.

Jenže v případě zmíněné mladší generace dostává někdy naše dospělost a zodpovědnost pěkně na frak. Dítěti bychom nikdy nevytrhli panenku z ruky, protože je to zbytečnost, ale o životní styl mladší generace jsme schopni se přít. Moudře se ptáme: jaký má význam například investovat do lepšího technického vybavení v církvi, když jde především o lásku k Bohu a lidem? V tomto smyslu by nám určitě postačila chýše, neboť i mezi bezdomovci lze lásku k Bohu a lidem skvěle aplikovat. Do chýše však asi nepozvete své známé, byť by v ní láska byla. Nechcete jim stavět zbytečné překážky.

Ale zpět k rodičovské odpovědnosti. Skutečnost je ta, že rodiče se mnohonásobně více přizpůsobují dětem, než děti rodičům. Zamysleme se nad tím, kolik kompromisů a změn ve svém osobním životě musíte udělat, abyste vychovali děti. Chceme po nich úctu a poslušnost, což je v pořádku. Ale nemůžeme po nich chtít, aby s námi sledovaly filmy pro pamětníky, pokud mají rády animáky od Pixaru. Je třeba si připustit, že mimo jiné je mezi námi i rozdíl v tom, že změnu dospělý člověk unese (právě díky své zralosti), ale děti ji unést nemusí. Napadlo mě tedy, jestli se někdy jako starší generace nezaštiťujeme svojí zralostí a životními zkušenostmi natolik, až se u nás ukáže také jistý pubertální charakter.  Bojujeme za naše vyspělejší hračky, časem odzkoušené a užitečnější, lepší a duchovnější. Máme pocit, že jako mladí, jsme byli lepší, protože doba je dnes horší. Jenže doba byla otřesná i tehdy, jen jsme nebojovali stím, s čím bojuje dnešní generace. Možná je naše nedůvěra způsobena určitým pocitem ohrožení. Mladí lidé už totiž nejsou bezbranné děti. Začínají dělat totéž, co my, ale dělají to jinak a někdy dokonce lépe. Neznamená to však, že mají ve všem pravdu a že starší člověk je pro své pomalejší tempo mimo hru.

Věřím, že je-li starší generace zralejší a zvládá roli rodičů biblickým způsobem, bude mladším lidem maximálně pomáhat v jejich růstu. Věřím, že si tím získá nikoli vynucený, ale přirozený respekt mladých lidí, kteří se tím možná nechlubí, ale ve skutečnosti je jim v blízkosti starších dobře. Milují ty, od kterých se mohou něco naučit a mají je rádi, ale je pravda že asi utíkají od těch, kteří je chtějí za každou cenu poučovat a ukazovat na jejich dětinskost.

Přál bych si, abychom byli opravdu církví pro všechny generace. Věřím v ni. V církev, kde každý chápe svoji roli a kde se generace vzájemně obohacují a doplňují. Jen tak lidé mezi námi najdu jak mladistvou svěžest a moderní prostředí, tak zralou zkušenost starších lidí současně. Nedovolme, aby naše děti utíkaly z domova, protože si musí hrát s hračkami našeho vlastního dětství.

Jako dospělí máme odpovědnost za mladou generaci a za růst církve. Když jsme byli mladí zakládali jsme nové sbory a formovali nové směry v církvi. Dovolme to samé i současné generaci.
Chápeme, o jak mnoho tu běží?