Volání po jednotě aneb proč je tolik křesťanských církví?

 A proč ne, říkám si? Díky Bohu za to. Dříve jsem se snažila lidem složitě vykreslovat historické okolnosti, které k tomu vedly, poukazovat na společné prvky a s pocitem viny se omlouvat, že to zase tak hrozné není. Po letech křesťanství se na věc dívám úplně jinak. Díky Bohu za různorodost. Snaha o jedinou pravou církev v historii vedla jen k bezpráví a krveprolití. Když se bavíte s malými dětmi, většinou každé z nich prohlásí, že jeho máma je nejlepší na světě (I když ho řeže jak žito). Tak jako na světě neexistují dva stejní lidé, liší se od sebe i rodiny. V jedné dávají větší důraz na umění, jinde zase náruživě holdují sportu, jiní bojují o holé přežití a kousek místa na slunci. Proč by tomu tak nemělo být v církvích? Nejen, každá z existujících církví, ale i sbory v jedné denominaci se jeden od druhého liší. Každý je domovem mnoha křesťanů. Jsou sbory více živelné, jiné spíše intelektuální, v jedněch se cítí příjemně místní romská komunita a ačkoli do jiných nemá dveře zavřené, přece tam nepůjde. Tak bych mohla pokračovat. Nezanedbatelnou vlastností každé církve je, že právě ona má to nejvyšší poznání. Možná by se se mnou někdo mohl dohadovat. Já vím, bratře, sestro, ty jsi takovému přemýšlení dalek, každé poznání je přece relativní. Budu s tebou souhlasit, jako v tom starém vtipu: „I ty máš pravdu.“ Přesto nejdu v rámci jednoty do jiné církve. Zůstávám tam, kde věřím, že je moje 

místo. 

Ta moje je přece nejlepší na světě, tak proč bych hledala jinde?

Markéta