Volání po jednotě aneb proč je tolik křesťanských církví?

 A proč ne, říkám si? Díky Bohu za to. Dříve jsem se snažila lidem složitě vykreslovat historické okolnosti, které k tomu vedly, poukazovat na společné prvky a s pocitem viny se omlouvat, že to zase tak hrozné není. Po letech křesťanství se na věc dívám úplně jinak. Díky Bohu za různorodost. Snaha o jedinou pravou církev v historii vedla jen k bezpráví a krveprolití. Když se bavíte s malými dětmi, většinou každé z nich prohlásí, že jeho máma je nejlepší na světě (I když ho řeže jak žito). Tak jako na světě neexistují dva stejní lidé, liší se od sebe i rodiny. V jedné dávají větší důraz na umění, jinde zase náruživě holdují sportu, jiní bojují o holé přežití a kousek místa na slunci. Proč by tomu tak nemělo být v církvích? Nejen, každá z existujících církví, ale i sbory v jedné denominaci se jeden od druhého liší. Každý je domovem mnoha křesťanů. Jsou sbory více živelné, jiné spíše intelektuální, v jedněch se cítí příjemně místní romská komunita a ačkoli do jiných nemá dveře zavřené, přece tam nepůjde. Tak bych mohla pokračovat. Nezanedbatelnou vlastností každé církve je, že právě ona má to nejvyšší poznání. Možná by se se mnou někdo mohl dohadovat. Já vím, bratře, sestro, ty jsi takovému přemýšlení dalek, každé poznání je přece relativní. Budu s tebou souhlasit, jako v tom starém vtipu: „I ty máš pravdu.“ Přesto nejdu v rámci jednoty do jiné církve. Zůstávám tam, kde věřím, že je moje 

místo. 

Ta moje je přece nejlepší na světě, tak proč bych hledala jinde?

Markéta

Rozkázal odjet na druhý břeh

Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Mt 8,18

Bible říká, že nás křesťany Bůh ustanovil svými velvyslanci. Občas přemýšlím, co to vlastně znamená. Co znamená být jako Ježíš? Někdy mě Jeho jednání opravdu překvapuje. Bůh v lidském těle, který má moc uzdravit každou nemoc a vyřešit každý problém, obležen zástupy lidí, z nichž každý měl nějakou potřebu. Mnozí z nich přišli, jen aby uviděli zázrak a mohli šířit dál zprávy o senzaci, které byli svědky. Ale byli mezi nimi i opravdu potřební lidé. Přesto Ježíš přikázal odrazit od břehu a plavit se na druhou stranu Genezaretského jezera. Musel být vyčerpaný, když byl schopen usnout uprostřed bouře. A naše náboženská představa křesťanství nám znovu podsouvá výčitku: Jak si mohl dovolit spát, když ostatní bojovali o život? 

Často se mi v kontrastu s touto událostí vybavuje Getsemanská zahrada: Pokojná noc, všichni spokojeni po večeři, s oslavnou písní na rtech. Ježíš odchází stranou bojovat na modlitbách o odvahu a sílu pro nejtěžší okamžik svého života. Vyzývá učedníky, aby se modlili spolu s ním, ale ti usínají. Někdy se modlívám: „Pane dej mi moudrost rozpoznat, kdy je čas spát uprostřed bouře a kdy bdít a bojovat uprostřed zdánlivého pokoje.“ Ježíš to uměl, protože znal své povolání. Nepřišel na zem uzdravit všechny nemocné, nakrmit všechny hladové ani rozsoudit všechny náboženské spory. Přišel nás smířit s Bohem skrze svou smrt na kříži. Ostatní Jeho činy byly jen znamením, abychom věděli, že opravdu má tu pravomoc. To neznamená, že by je dělal jen z povinnosti. Bible svědčí o Jeho zármutku a slzách, když umřel Lazar. Na jiném místě je psáno, že byl hnut lítostí nad zástupy. Vědomí toho, k čemu byl povolán, mu však dávalo sílu a pravomoc opustit zástup v nouzi, když byl unaven. Zatímco lidé trpěli a hledali ho, On trávil čas se svým Otcem na modlitbách nebo pokojně spal. Nebuďme náboženští. Nesnažme se být spravedlivější než On. Není naší povinností být všem a za všech okolností k dispozici. Dopřejme si luxus odpočinku a odvahu říct: „Ne!“ ať už své představě svatosti nebo něčí dobře míněné žádosti či návrhu co by SE mělo udělat.

Jak píše apoštol Pavel:

„Jsme přece Jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“

Markéta