úterý 30. července 2019

Až se sejdem

V ta rána,
kdy smutek koupel obstarává.
Bránou snu se bolest do vědomí dere,
skrz dubová stavidla si cestu razí žal.
Proč se mi vždycky o tátovi zdá?
Pilná ruka, co se nezastaví,
bystrý mozek co řešení vždy zná?
A někde vzadu, já.
S vypětím sil vláčím alespoň cihlu,
kus hlíny na stavbu života.
Závodník, co přišel zúčastnit se,
silou vůle plazící se cílovou rovinkou.
Diváci dávno zmizeli,
jen úklidová služba zametá voskované kelímky.
Život by byl pustý bez bolesti duše,
protějšek radosti obnažuje skryté rány.
Bůh má plán,
kde však vzít odvahu,
píli a odhodlání?
Hledím na jeho poslední dny
Plakali jsme spolu.
Zoufale bezmocní.
On neschopen přinutit k poslušnosti mysl ani tělo.
Já zoufale přihlížející jeho tichému utrpení.
Plakali jsme,
Náhle oba stejně slabí,
u propasti věčnosti.
Tam se znovu sejdem.
Přijdeš a podáš mi ruku,
požádáš Boha o svolení,
zase být se mnou v těžké chvíli,
až Tě budu následovat na druhý břeh.

pondělí 29. července 2019

Mistr Sklář


Naděje

Pohřbené sny, hořké slzy.
Nadějné dny plné světla,
které střídají
stíny pochybností a zklamání.
Naděje života rozpadlé v prach,
bereš do rukou a vdechuješ mu důvod.
Smysl přesahující lidské představy,
cíl, který jsi zamýšlel od věků.
Bereš do svých rukou střep,
A když jej prosvítí Tvé světlo,
na holé stěně se náhle objeví duha.

Tam kde já vidím střep,
Ty vidíš duhu.
Kde vidím zánik,
Ty vidíš slavný začátek.
Sklářský štěrk měníš v duhovou hru,
pro potěchu a radost mnohým.
Jsi Mistr sklář.


Cesta

Ukaž mi, Pane cestu,
cestu houštinou, které se mnozí vyhnou.

Miluji dobrodružství a poznání.
Netoužím po snadné pěšině
mezi panelovými zdmi.

Toužím po mechových zátiších,
které se objeví, když se rozhrnou trnité keře.
Po růžových paloučcích na lesních mýtinách,
skrytých pokladech, které se nachází tam,
kam se odváží jen ten, kdo miluje cestu bolesti.


Co oko nevidělo, 
Ucho neslyšelo, 
co člověku ani na mysl nepřišlo, 
připravil Bůh těm, kteří Ho milují.

Mozaika snů,
Barevné odlesky skleněných střepů,
Tvoří na stěně
Zmateně krásné duhové obrazce.
To je jen začátek, jen to lidské.
V ruce Mistra skláře stává se z nich nadpřirozený obraz.
Odlesk tajemství a krásy.
Kousek nebe na zemi,
co nepopíše lidský jazyk,
nenamaluje nejnadanější malíř,
nezahraje nejlepší hudebník.
Boží sláva zjevená v Jeho stvoření,
viděná očima, které On otevřel.

Toužím ji vidět.
Vidět a žasnout.
Očima rozšířenýma úžasem jako oči dítěte,
které spatřilo lesklý kamínek v horské bystřině.
Tajemný oblázek větší hodnoty
než všechny poklady, kterých si dospělí tak cení.

Podivuhodné jsou Tvé cesty.
A my, nebudeme-li jako děti;
nevejdeme do Tvého království.


Po čem toužím

Po čem toužím?
Je to plný klín?
Hudba dětských hlásků,
Rozeznívající sterilní místa mého domu?
Lidská náruč a objetí?
Vůně kůže a přítomnost, která říká: Nejsi sama?
Zahrada plná barevných květů,
jeden následující druhý,
takže je vždy dost krásy k uctívání?
Slova pochvaly a uznání?
Vděčnost za projevenou oběť a lásku?
Vlídný kout, kde mohu jen tak spočinout
s rukou zabořenou do šedého sametu spokojeně vrnícího stvoření?


Jeden den v Tvých nádvořích
je nad tisíců jinde.

Jsi to Ty!
Vášeň pro Tvůj dům mě stravuje.
Toužím Tě znát.
Niterně jako muž poznává ženu.
Odevzdat se Ti, jako žena muži.
Toužím poznávat tajemství Tvé lásky.

  
Důvod

Snad proto, že jsem nepoznala velkou nouzi,
není bohatství to, po čem toužím.
Hledám víc.
Hledám smysl a cíl
co jsi vložil do svého stvoření.
Účel všeho.
Důvod bytí.

Důvod stvoření?
Proč jsi nás stvořil?
Proč, když jsme Tvůj stvořitelský záměr porušili,
necháváš nás trpět?
A nejen to.
Trpíš spolu s námi
a Tvé utrpení je neskonale větší než naše.
Neboť znáš nejen naši bolest, ale i příčiny a důsledky.

Ve spojení  srdcí prožíváš
každé křečovité zachvění
pronikající našim tělem i myslí.
Nesnesitelnou bolest milionů lidí,
snášíš v jediný okamžik
a zakoušíš na svém těle.
Tak velká je Tvoje láska.

Klesám před Tebou v úžasu a zmatku:
Proč jsi mě stvořil?
Proč se mnou trpíš?
Jaký je Tvůj věčný důvod?

JE TO LÁSKA!
Spojení dvou duší v jednom prchavém a zároveň věčném okamžiku!
Toužím ho s Tebou zažívat a do něj se nořit.
Toužím tuto zvěst sdílet s Tvým stvořením,
Tak aby i oni zatoužili po tomto věčném spojení.
BÝT S TEBOU A V TOBĚ!

To je tajemství svatyně svatých
Jednou tam budeme napořád,
Ale teď je čas se vrátit.
Pozorovat odlesk Tvojí slávy
V duhové hře skleněných střepů na bílé stěně.
Dál se prodírat trnitým lesem
a očekávat růžový palouček.

úterý 15. ledna 2019

Volání po jednotě aneb proč je tolik křesťanských církví?


 A proč ne, říkám si? Díky Bohu za to. Dříve jsem se snažila lidem složitě vykreslovat historické okolnosti, které k tomu vedly, poukazovat na společné prvky a s pocitem viny se omlouvat, že to zase tak hrozné není. Po letech křesťanství se na věc dívám úplně jinak. Díky Bohu za různorodost. Snaha o jedinou pravou církev v historii vedla jen k bezpráví a krveprolití. Když se bavíte s malými dětmi, většinou každé z nich prohlásí, že jeho máma je nejlepší na světě (I když ho řeže jak žito). Tak jako na světě neexistují dva stejní lidé, liší se od sebe i rodiny. V jedné dávají větší důraz na umění, jinde zase náruživě holdují sportu, jiní bojují o holé přežití a kousek místa na slunci. Proč by tomu tak nemělo být v církvích? Nejen, každá z existujících církví, ale i sbory v jedné denominaci se jeden od druhého liší. Každý je domovem mnoha křesťanů. Jsou sbory více živelné, jiné spíše intelektuální, v jedněch se cítí příjemně místní romská komunita a ačkoli do jiných nemá dveře zavřené, přece tam nepůjde. Tak bych mohla pokračovat. Nezanedbatelnou vlastností každé církve je, že právě ona má to nejvyšší poznání. Možná by se se mnou někdo mohl dohadovat. Já vím, bratře, sestro, ty jsi takovému přemýšlení dalek, každé poznání je přece relativní. Budu s tebou souhlasit, jako v tom starém vtipu: „I ty máš pravdu.“ Přesto nejdu v rámci jednoty do jiné církve. Zůstávám tam, kde věřím, že je moje 
místo. 
Ta moje je přece nejlepší na světě, tak proč bych hledala jinde?
Markéta

pátek 11. ledna 2019

Rozkázal odjet na druhý břeh

Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Mt 8,18


Bible říká, že nás křesťany Bůh ustanovil svými velvyslanci. Občas přemýšlím, co to vlastně znamená. Co znamená být jako Ježíš? Někdy mě Jeho jednání opravdu překvapuje. Bůh v lidském těle, který má moc uzdravit každou nemoc a vyřešit každý problém, obležen zástupy lidí, z nichž každý měl nějakou potřebu. Mnozí z nich přišli, jen aby uviděli zázrak a mohli šířit dál zprávy o senzaci, které byli svědky. Ale byli mezi nimi i opravdu potřební lidé. Přesto Ježíš přikázal odrazit od břehu a plavit se na druhou stranu Genezaretského jezera. Musel být vyčerpaný, když byl schopen usnout uprostřed bouře. A naše náboženská představa křesťanství nám znovu podsouvá výčitku: Jak si mohl dovolit spát, když ostatní bojovali o život? 
Často se mi v kontrastu s touto událostí vybavuje Getsemanská zahrada: Pokojná noc, všichni spokojeni po večeři, s oslavnou písní na rtech. Ježíš odchází stranou bojovat na modlitbách o odvahu a sílu pro nejtěžší okamžik svého života. Vyzývá učedníky, aby se modlili spolu s ním, ale ti usínají. Někdy se modlívám: „Pane dej mi moudrost rozpoznat, kdy je čas spát uprostřed bouře a kdy bdít a bojovat uprostřed zdánlivého pokoje.“ Ježíš to uměl, protože znal své povolání. Nepřišel na zem uzdravit všechny nemocné, nakrmit všechny hladové ani rozsoudit všechny náboženské spory. Přišel nás smířit s Bohem skrze svou smrt na kříži. Ostatní Jeho činy byly jen znamením, abychom věděli, že opravdu má tu pravomoc. To neznamená, že by je dělal jen z povinnosti. Bible svědčí o Jeho zármutku a slzách, když umřel Lazar. Na jiném místě je psáno, že byl hnut lítostí nad zástupy. Vědomí toho, k čemu byl povolán, mu však dávalo sílu a pravomoc opustit zástup v nouzi, když byl unaven. Zatímco lidé trpěli a hledali ho, On trávil čas se svým Otcem na modlitbách nebo pokojně spal. Nebuďme náboženští. Nesnažme se být spravedlivější než On. Není naší povinností být všem a za všech okolností k dispozici. Dopřejme si luxus odpočinku a odvahu říct: „Ne!“ ať už své představě svatosti nebo něčí dobře míněné žádosti či návrhu co by SE mělo udělat.
Jak píše apoštol Pavel:

„Jsme přece Jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“
Markéta

čtvrtek 8. listopadu 2018

Mezigenerační nůžky

Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly. Kol 3:20–21

Už řadu let poslouchám stále stejnou písničku o tom, jak je generace od generace stále odlišnější, dokonce i současní mladší nerozumí současným ještě mladším lidem. Důvodů je určitě více, doba se rychle mění, ale na druhou stranu to není nic nového pod sluncem. Existují i určité historické zápisy o tom, jak se starší generace pohoršovala nad mladší už někde ve starém Egyptě.
Osobně jsem toho názoru, že i přes zjevnou rozdílnost musí být zachovány určité biblické body propojení. Vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi mladšími i staršími mají jasně daná pravidla lásky a úcty, vyjádřená už v Bibli. Tak jako nemůže existovat společnost složená pouze z dětí, mladých či starších, nemůže existovat ani generačně rozdělená církev. Církev dětí nepřežije, církev mladých zestárne a církev starých vymře.
Jako křesťané si však musíme připustit realitu. Noví křesťané bývají ve většině případů z řad mladých lidí, jelikož je to skupina, která se asi nejvíce zabývá otázkou své identity na poli různých světonázorů. To není poklona mladým, to je prostě přirozený fakt. Většina z nás uvěřila ve věku mezi 15 a 30 lety.
Proč o tom píši? Čas od času v církvi narazíte na diskusi, jakou církev by chtěli mladí a jak se to těm starší zdá dětinské a hlavně světské. Zpravidla jsou tématem chvály, světla, natáčení videa, kavárnička, někdy dokonce dým (který osobně nesnáším). Když jsem se nad tím nedávno zamýšlel, uvědomil jsem si, jak dětinské diskuse v církvi můžeme mít. Vše výše uvedené bych přirovnal k hračkám dětí. (Pozor, tím vůbec nesnižuji hračky ani mládež. Mám hračky doposud rád a momentálně si lepím stavebnici vesmírné lodě…) Chci spíše říci, že když děti rostou, mají své specifické zájmy, druh zábavy a způsob trávení času. Chápeme to, protože jsou děti. Připadá nám to normální. Dokonce si vydržíme hrát s panenkami a autíčky. Je to někdy otrava, jak řekl můj kolega v nedávném kázání, ale je to čas investovaný do dětí. Jako dospělí jsme ho schopni, protože chápeme svou rodičovskou roli a jsme samozřejmě zodpovědní dospělí lidé.
Jenže v případě zmíněné mladší generace dostává někdy naše dospělost a zodpovědnost pěkně na frak. Dítěti bychom nikdy nevytrhli panenku z ruky, protože je to zbytečnost, ale o životní styl mladší generace jsme schopni se přít. Moudře se ptáme: jaký má význam například investovat do lepšího technického vybavení v církvi, když jde především o lásku k Bohu a lidem? V tomto smyslu by nám určitě postačila chýše, neboť i mezi bezdomovci lze lásku k Bohu a lidem skvěle aplikovat. Do chýše však asi nepozvete své známé, byť by v ní láska byla. Nechcete jim stavět zbytečné překážky.
Ale zpět k rodičovské odpovědnosti. Skutečnost je ta, že rodiče se mnohonásobně více přizpůsobují dětem, než děti rodičům. Zamysleme se nad tím, kolik kompromisů a změn ve svém osobním životě musíte udělat, abyste vychovali děti. Chceme po nich úctu a poslušnost, což je v pořádku. Ale nemůžeme po nich chtít, aby s námi sledovaly filmy pro pamětníky, pokud mají rády animáky od Pixaru. Je třeba si připustit, že mimo jiné je mezi námi i rozdíl v tom, že změnu dospělý člověk unese (právě díky své zralosti), ale děti ji unést nemusí. Napadlo mě tedy, jestli se někdy jako starší generace nezaštiťujeme svojí zralostí a životními zkušenostmi natolik, až se u nás ukáže také jistý pubertální charakter.  Bojujeme za naše vyspělejší hračky, časem odzkoušené a užitečnější, lepší a duchovnější. Máme pocit, že jako mladí, jsme byli lepší, protože doba je dnes horší. Jenže doba byla otřesná i tehdy, jen jsme nebojovali stím, s čím bojuje dnešní generace. Možná je naše nedůvěra způsobena určitým pocitem ohrožení. Mladí lidé už totiž nejsou bezbranné děti. Začínají dělat totéž, co my, ale dělají to jinak a někdy dokonce lépe. Neznamená to však, že mají ve všem pravdu a že starší člověk je pro své pomalejší tempo mimo hru.
Věřím, že je-li starší generace zralejší a zvládá roli rodičů biblickým způsobem, bude mladším lidem maximálně pomáhat v jejich růstu. Věřím, že si tím získá nikoli vynucený, ale přirozený respekt mladých lidí, kteří se tím možná nechlubí, ale ve skutečnosti je jim v blízkosti starších dobře. Milují ty, od kterých se mohou něco naučit a mají je rádi, ale je pravda že asi utíkají od těch, kteří je chtějí za každou cenu poučovat a ukazovat na jejich dětinskost.
Přál bych si, abychom byli opravdu církví pro všechny generace. Věřím v ni. V církev, kde každý chápe svoji roli a kde se generace vzájemně obohacují a doplňují. Jen tak lidé mezi námi najdu jak mladistvou svěžest a moderní prostředí, tak zralou zkušenost starších lidí současně. Nedovolme, aby naše děti utíkaly z domova, protože si musí hrát s hračkami našeho vlastního dětství.
Jako dospělí máme odpovědnost za mladou generaci a za růst církve. Když jsme byli mladí zakládali jsme nové sbory a formovali nové směry v církvi. Dovolme to samé i současné generaci.
Chápeme, o jak mnoho tu běží?


                                                                                                                            

úterý 2. ledna 2018

Jen srozumitelná a otevřená církev?

 Pravděpodobně jste se již setkali s důrazem na větší srozumitelnost a otevřenost církve nevěřícím lidem. Cílem mé úvahy není tuto snahu o otevřenost zpochybnit, ale dát jí správný biblický základ. Plně se ztotožňuji s tím, že pokud ke svým modlitbám za nevěřící svět neumíme přidat i srozumitelné webové stránky a přívětivé prostředí budovy, kde se scházíme, je to to trochu podivné. Pokud je církevní bohoslužba vedena tak, že nevěřící návštěvník má pocit, že přišel do uzavřené komunity lidí a je tam jaksi „navíc“, tj. nezván a nevítán, je něco opravdu hodně špatně. Mimochodem, všimli jste si, že klasický kostel je kolikrát pro nevěřícího docela srozumitelnou a přívětivou variantou? Je to totiž veřejný prostor, kde se ho nikdo nebude ptát, proč tam přišel a kdo ho pozval.
Je řada možností, jak hledajícím lidem otevřít dveře církve. Od propagačních materiálů až po uspořádání bohoslužby. To, co mě však občas znepokojí, je představa, že se důraz na srozumitelnost a otevřenost církve stane alfou a omegou naší evangelizace. Pocit, že musíme vytvořit jakési umělé, sekulární prostředí, aby se nás nevěřící nelekli, může být někdy mimo mísu. Dokonce to může být podobně směšné, jako když si indián při prvním kontaktu s bělochem nasadí klobouk, aby se přizpůsobil.
Nedávno jsem se setkal se zajímavým názorem, že hodnoty srozumitelnosti a otevřenosti pro svět bývají zpravidla víc oceňované lidmi věřícími. Zejména dlouhodobě věřícími a mladými lidmi, kteří se již v církvi narodili. Pravděpodobně proto, že nám delší čas ve sboru může časem trochu „lézt na mozek“. To se často i děje, když žijeme jen pro sebe a ztrácíme vztah k misii a okolnímu světu. Nevěřící člověk není u vytržení z toho, že používáme facebook, chodíme do kina a hrajeme jejich oblíbený hudební styl. Spíš se bude dívat, zda to, co děláme, děláme  s nadšením a opravdovostí.
Takový člověk může být kolikrát právě jistou nesrozumitelností a neprobádaností přitahován. Není zas tak nemoudrý, aby nechápal, že dosud nepoznané věci vyžadují úsilí je prozkoumat. Proto také lidstvo rádo cestuje po zemi i po nebi, dělá vědecký výzkum nebo hledá odpovědi na složité filosofické otázky. Zájem o záhady, okultimus a mystická náboženství to doplňují. Drtivá většina lidí na této planetě věří nějakému na první pohled nesrozumitelnému náboženství.
Usuzuji tedy, že nevěřícího neodradí, když něčemu v církvi nebude hned rozumět, ale určitě ho odradí, když pocítí, že se s ním nepočítá a ze setkání s námi nebude cítit upřímný a přirozený zájem. Onen upřímný zájem by měl být také skutečně upřímný. Nejde nám o to získávat lidi jako „marketingoví apoštolové“. Kvůli kávě zdarma jistě neuzavřeme úvěr u banky, natož změníme svůj světonázor. Každopádně bonus kávy zdarma je jistě příjemný.
To, co je ovšem pro oslovení světa naprosto zásadní podmínkou, je Boží přítomnost v církvi.
Možná tomu nebudete věřit, ale nevěřící lidé jsou naprosto hladoví po Bohu. Potřebují v životě někoho, kdo jim dá naději, kdo je všemohoucí a vševědoucí. Někoho, kdo je bude milovat, kdo jim bude rozumět a kdo jim odpustí jejich viny. Tím je náš Bůh a Pán Ježíš Kristus. Následovaly ho zástupy lidí, ačkoli k nim kolikrát hovořil v hádankách a podobenstvích! Když ho hledaly, zmizel, když bylo třeba, tak je tvrdě napomínal. Po smrti se zjevil jen několika lidem a celé zástupy nechal v naprosté nejistotě, ačkoli se mohl ukázat všem.
Skrze Ducha Svatého je Ježíš přítomen i v dnešní církvi. Přesněji řečeno, je přítomen v každém z nás. Otázka tedy zní: jsme křesťany, kteří umí dát druhým naději, lásku, porozumění, odpuštění a pravdivé slovo v pravou chvíli? Setkávají se s Ježíšem v nás? S Ježíšem v církvi? Člověk naplněný Duchem Svatým s sebou nese mocnou Boží přítomnost.
Křesťan naplněný Duchem Božím je tím největším magnetem pro lidi, kteří Ježíše neznají a to i za cenu, že mu hned nebudou všichni rozumět a nebude se v naší budově cítit jako v malém obchodním centru Olympia, plném služeb a nablýskaného prostředí.
Určitě se snažme, aby to v našich modlitebnách nevypadlo jako v zapomenuté hospodě a lidé se mezi námi cítili dobře, ale nezapomeňme, že skutečné Boží království přichází výhradně v moci Ducha Svatého a nikdy ne jinak!

My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.


1 Kor 2:12–14

středa 1. listopadu 2017

„Křesťanští“ bojovníci za pravdu


Ne, nebojte se, nebudu psát o křesťanech se samopalem. Jednak nikoho takového neznám a také vím, že spojovat násilí s křesťanstvím je nemožné. Jedině, že by se našel podivín, který se hlásí ke křesťanům, ale nikdy nečetl Bibli.
Budu naopak psát o lidech, kteří Bibli četli hodně, ale udělali si z ní samopal na „oklamané“ spoluvěřící.
Nesetkáváte se na internetu s různými materiály, které si berou za cíl poukazovat na tzv. falešná učení v církvi? Kolikrát jsou jim věnovány celé weby, na Youtube můžeme vidět horlivé kazatele pravdy všeho druhu, na Facebooku provokativní příspěvky.
Ne že by v církvi čas od času neproběhla nějaká ta teorie, která se nad Biblí pouze ohřála. Ta jistě korekci potřebuje. Ale mrzí mě, když potírání různých excesů v církvi začne být pro někoho koníčkem. Takový lidé vlastně na internetu neumí zveřejnit nic jiného než varování. Žádné povzbuzení, žádné skutečně užitečné poučení ani normální příběh ze života. Jen varování…
Zpravidla milují reformátory všech národností a dob. Že oni reformátoři měli také lecjaké mezery ve své teologii i praxi, už pro ně není tak důležité, jako když má někdo mezery v teologii dnes a dokonce sedí hned vedle nich ve sboru.
Tito lidé milují radikální vyznání a postoje. Nejsou schopni nadhledu a nepřipouští více možných výkladů na obtížnější místa v Bibli. Žijí v postojích neustálého ohrožení ze strany satana. Mluví o něm vlastně docela hodně, takže nám rádi nabízejí svoji ochranu. Cítí se oblažení poznáním, když ví, kdo je ona nevěstka v knize Zjevení a kdo že to tajně postupně přepisuje Bibli ke svému prospěchu.
Tito lidé ovšem neumí držet za stejný provaz, takže někteří se chytí do nové teorie o době vytržení církve a druzí je za to zase následně patřičně zkritizují. Zase další si ji upraví a hned znají přesné datum druhého příchodu Pána. Neustále hledají a objevují pravdu. Pravda v Bibli je pro ně tak vysokou hodnotou, že nevidí další hodnoty v Bibli obsažené. Ve skutečnosti si nejvíce cení vlastního poznání.
Nejhorší ze všeho je, že to vlastně nemyslí špatně. A ani já bych si netroufl říci, že nejsou mí bratři a sestry. Jenže nespolupracují s Bohem na budování církve. Chtějí ji reformovat a výsledek je, že ji boří. A někteří hodně. Ovšem v Bibli je také psáno, že kdo ničí církev, toho zničí Bůh, a to už není legrace…
Já sám bych ani neměl chuť na toto téma psát, kdyby mě tak neskutečně nepopouzelo k hněvu, když například nově obrácenému člověku takový samozvaný reformátor pomotá hlavu a udělá z něho někoho horšího, než je sám.
A v neposlední řadě, nejde jen o jakýsi nepořádek v církvi, ale o lidi mimo církev, kteří si pak dělají o křesťanech nevalný obrázek. A tak lidé, kteří najdou naději v tom, že spása přece jen neleží jen ve Vatikánu, zjistí, že leží zase někde jinde, a právě jen tam u té „pravé“ nevěsty Kristovy, která se schází na ulici…číslo popisné…
Jenže spása ani pravda nám nebyla dána k svévolnému používání. Spása i pravda je samotný Ježíš Kristus. Jeho nemůže nikdo ovládat a používat jeho výroky, jak se mu zachce, s rychlostí jeho softwaru pro studium Bible.
Chceme-li být opravdovými křesťany, reformujme nejdříve sami sebe a budujeme v lásce Kristovu církev bez roztržek a hádek. Potom nebudeme mít čas na vyhledávání třísek z očí lidí na celém světě.


PS: Omlouvám se za opravdu nudný článek, jelikož vím, že většině mých přátel je to jasné. J

Až se sejdem

V ta rána, kdy smutek koupel obstarává. Bránou snu se bolest do vědomí dere, skrz dubová stavidla si cestu razí žal. Proč se mi vždyck...