sobota 17. října 2020

Proč věříme konspiračním teoriím?


Konspirační teorie tu žijí s námi. Jde o alternativní výklad událostí, který odhaluje tajné spiknutí mocných lidí a spolků působících ve skrytu světového dění. Tito stínoví vládci mají dostatek peněz a vlivu, aby získávali stále větší moc. V konspiračních teoriích jsou i jiná témata, méně fantaskní, nicméně i tak dost šokující. Vždy nám v nich daná vláda něco utajila a přiměla nás věřit něčemu, co se nikdy nestalo nebo neděje. 

Někteří lidé konspiracím vůbec nevěnují pozornost, ale někdy na ně narazíme, když nám naši známí pošlou nějakou tu zajímavou teorii po internetu. Osobně patřím právě k této skupině, ale v posledním čase cítím potřebu sepsat několik myšlenek, které zastáncům těchto teorií patrně unikají a možná někomu poslouží, až si na nějakou bude tvořit názor, případně ji šířit dál.

 

Co je člověk ochoten ve víře v konspirační teorii přehlédnout?

 

1.     Důkazy

 

Důkazy nikdy neexistují. A jestli existují, jsou buď nepochopeny nebo jsou někde někým ukryty před veřejností. Není to podezřelé? To, co je za důkazy vydáváno, jsou spíše jen předměty ke spekulaci. Příklad: „zde vidíme ohnisko požáru“ (spekulace: “někdo ho založil úmyslně“). Mohou existovat i důkazy podvržené, protože existence dobré konspirace má svůj důvod a asi vás za to dnes nikdo nepotrestá.

 

2.     Logiku a fakta

 

Někdy je konspirace zajímavá, ale postrádá rozumnou odpověď na otázku: „proč a kdo by z toho všeho utajeného měl vlastně prospěch, nebo proč to dělal tak složitě“. Leckdy chybí i racionální základ, protože některé věci nejsou ani technicky proveditelné. Ale protože konspiracím často věří laici, spoustu věcí už neřeší. Prostě věnují pozornost i zjevným nesmyslům, jelikož jsou vnitřně smířeni, že vlastně nemůžou rozumět všemu. Jejich odpovědí bývá: „ale ono to dneska nějak udělat jde, co ty o tom můžeš vědět“?

 

3.     Motivy jejich tvůrců

 

Milovníci konspirací opravdu přehlíží zásadní věc – sdílená informace ve věku internetu vydělává peníze! Nevědí, že mohou existovat i lidé, kteří se tvorbou konspirací nebo fake news přímo živí. Takovou lehkou formu této praxe vidíme na různých šokujících nebo zábavných videích. Můžete to být video s autonehodou nebo něco vtipného nebo něco šokujícího, co vás jednoduše zaujme. Stačí třeba rozmlátit na videu svůj telefon za 30 tisíc. Věřte, že ten člověk vydělá víc než 30 tisíc, pokud se na ono video budeme dívat. Video je zpravidla nějak spjato s reklamou. Reklamu samu ale nemusíte registrovat. Může to být výrobek mimoděk nafilmovaný ve videu (třeba právě ten telefon, který je rozbíjen), účelem může také být získání pozornosti pro video kanál autora, na kterém už reklama je.

Oč více tedy mohou vydělat peníze propracované konspirace než hrající si koťátka na videozáznamu.

 Jinak zde hrají roli i jiné cíle, například politické. Sdílený materiál na internetu je však širší téma, ve kterém rozhodně nehrají roli jen konspirace. Internet je pro ně však mocným nástrojem fungující na principu snadného a rychlého sdílení.

 

Proč je těžké konspiraci vyvrátit?

 

1.     Nedostupné důkazy

Protože stejně jako chybí důkazy pro konspiraci, chybí i proti ní. Často jde o věci, kde je prostě nemožné si něco vlastní zkušeností ověřit. Museli byste proniknout až do tajných materiálů nějaké armády nebo tajného spolku. 

 

2.     Silná víra

Protože narazíte na něčí víru a víra důkazy nepotřebuje. Víra je spojena i s touhou něčemu věřit. Tohle je věčný boj, proto ani rozumné argumenty nepomohou. Můžeme si však všimnout, že někdy jsou nositelé konspirací poněkud nestabilními lidmi, které je dobré brát v jejich víře s rezervou. Bohužel přes internet je osobně nepoznáte.

 Ani vzdělanost lidí nemusí hrát vždy zásadní roli. Všichni lidé podléhají stejným lidským slabostem, takže to, co nosíme ve své hlavě, může snadno být přehlasováno tím, co nosíme v srdci.

 

3.     Silná touha

Protože hloubat nad konspirací je pro někoho velice vzrušující činnost, bez které by byl život nudný. Všichni přece toužíme vědět, co je za tím vším kolem nás, zejména když konspirační teorie může naplnit skryté touhy a pohnutky našeho srdce. V dalším textu se na tyto pohnutky podíváme podrobněji.

 

 

Proč mohou být konspirační teorie přitažlivé?

 

Konspirační teorie cílí na mnoho vlastností naší nezralé duše. Následující pohnutky si těžko někdo přizná, ale naše názory nebývají tvořeny jen naším intelektem. Značnou část tvoří to, co se děje uvnitř nás a čemu ani nevěnujeme pozornost. U každého samozřejmě převažují různé pohnutky.

 

1.     Konspirace cílí na lidskou touhu po senzaci 

 

Kdo má rád nudné zprávy? Konspirace vás opravdu zaujme. Je to trošku, jako když máte rádi sci-fi a někdo vám dá naději, že by mohlo být realitou. Na tomto je mimo jiné založena víra v mimozemšťany. Nemusíme ale chodit tak daleko. Každá senzační zpráva zaujme. Na tomto principu stojí bulvární média a věřte, že finančně prosperují, jinak by tu nebyla.

 

2.     Na potřebu zdůraznění naší hodnoty

 

Je velmi přitažlivé být v roli objevitele pravdy. Zejména když většina lidí věří něčemu jinému, konspirace vám dává pocit vlastní moudrosti a výlučnosti. Pro někoho dokonce vlastní hodnoty. Říkáte si: „alespoň v něčem jsem předběhl ostatní“. Takový člověk konečně může sdílet něco, co jiného člověka zaujme. A opět nemusíme chodit jen ke konspiracím. Kolik lidí se rádo odlišuje svým vzhledem? Je to možná i trochu přirozené. Kdybychom všichni nosili stejné oblečení, i ti největší módní ignoranti by asi hledali něco odlišného. No a když celý svět věří, že Američané přistáli na měsíci, musí to být přece hrozná nuda. Určitě to tehdy bylo všechno jinak…

 

3.     Cílí na touhu po hrdinském odboji 

 

Vzepřít se tomu, kdo vám vládne, bývá pro člověka velkým tématem. Reptat na šéfa v práci, rodiče, učitele a politiky patří k normálnímu chování člověka. Člověk se v konspiraci stává malým zbojníkem proti něčemu ještě většímu a důležitějšímu, totiž systému, který ho ovládá. Na tomto námětu vzniká mnoho filmů a knih, například velmi populární film Matrix. Takový odpor je vlastně ušlechtilou činností pro blaho všech. Navíc nevyžaduje naše osobní nasazení ani oběti. Stačí jen šířit výbušné názory, když držíme v rukou ničivé zbraně, se spouští na našem mobilním telefonu. Člověk chce být trochu hrdinou a ve věku internetu může.

 

4.     Cílí na touhu mnoho znát

 

Není příjemné, když něčemu nerozumíme. Pokud je však téma složitější nebo ho prostě nemůžeme obsáhnout (řada válečných dokumentů je logicky tajná), člověk dostává v konspiraci celkem jednoduché a zajímavé vysvětlení. Není někdy lepší pokorně říci, že něčemu nerozumím? Nebo si třeba přiznat i to, že mě vláda klidně obelhala, ale neudělala to s využitím supertajných technologií a naplánovaného celosvětového spiknutí? Myslím, že nejsme tak superinteligentní lidé, aby nás někdo musel obelhávat s pomocí neskutečně drahých a bizarních projektů či technologií. 

 

5.     Konspirace osvětluje tajemství nebo posvátné texty

 

V případě ateisty může být přitažlivá například kniha: „Šifra mistra Leonarda“ nebo třeba Dänikenovy knihy o mimozemšťanech, kteří se vydávali za bohy, když nám pomáhali stavět pyramidy. Člověk přece hledá odpověď na otázku, odkud jsme, a když nechce přijmout existenci Boha, najde něco jiného. Konspirace má proto někdy ambice vyložit pravou tvář náboženství nebo nějaké jeho tajemství. V případě křesťanů může být velmi lákavé vykládat biblická proroctví o konci světa. Skutečnost, že odhalujeme proroctví pro zrovna tu dobu, ve které sami žijeme, může být pro křesťana nesmírně obohacující. Možná ale málokoho napadne, že takové postoje mohou mít blíže ke konspiračním touhám než ke zbožnosti a k poselství Bible.

 

6.     Konspirace odhaluje skrytého nepřítele, který tajně řídí vše

 

I Bible hovoří o duchu antikrista, který lidi nabádá ke zlému. Můžete být nábožensky založený člověk nebo ateista, ale představa schovaného mocného nepřítele v pozadí je pro mnohé lidi vysvětlením zla. Jde vlastně o věčný boj dobra se zlem. Konspirace nám pomáhá odhalit toto skryté zlo, odpovědné za utrpení světa. Snaha tohoto protivníka identifikovat je tedy logická a každý na to jde po svém. 

 

Zdá se tedy, že konspirační teorie mají mnohem blíže k náboženství a jsou odpovědí na lidskou samotu, strach a zmatek. V případě nábožensky založených lidí pak nabývají ještě dalších rozměrů ve zmatečné práci s posvátnými texty naší kultury, v našem případě s Biblí.

 

A co když je něco pravda?

Jako křesťan také věřím na nenápadné působení zla. Konspirační teorie tu možná jsou právě proto, že někde ve své podstatě vlastně vychází z duchovní reality dobra a zla.

Sklon světa ke globalizaci a obrovská kumulace informací ve světě internetu skutečně otevírají pádné otázky, jak naše budoucnost bude vypadat. Odpovědi na ně ale hledejme s jistou dávkou opatrnosti a s vědomím, že naše představy se lehce mohou stát otcem teorie, pro kterou neexistuje opodstatnění a v případě proroctví nebude ani biblická. 

 


 

 

 

pátek 26. června 2020

Co se stalo kočce?

Před pár dny mě před domem oslovila uslzená sousedka: „Tak si představte, že nám otrávili kocoura! Letos už to je v ulici druhý.“ Protože máme řadovku, za pár hodin, jsem se tuhle zprávu dozvěděla i od sousedky zleva. Mezi lidmi začaly kolovat spekulace a podezírání, kdo by to mohl být. Tiše se šeptalo, že je tam jedna paní, která nemá ráda kočky. Jiní si vzpomněli na další sousedku, pravidelně vytočenou k nepříčetnosti. Osázela si totiž nový záhon a jeho pečlivě vybraná hlína lákala všechny kocoury v okolí. V ulici se opět rozprostřela dusivá atmosféra podezírání.

Jednoho dne jsem pozorovala kontrast mezi chodníkem před naším domem a pečlivě očištěnou dlažbou před ostatními budovami. Najednou mi to došlo: „Většina sousedů používá Roundup!“ Co bylo nejoblíbenější zábavou našich kocourů? Lehnout si na vyhřátý chodník a pěkně se tam převalovat ze strany na stranu. Až zajde slunce, zalezou někam do klidu a pečlivě se chlup po chlupu umyjí!

Před časem jsem si znova četla Silmarilion od J. R. R. Tolkiena. Zaujala mě myšlenka, která se v různých podobách objevuje i v ostatních jeho knihách. Totiž, že za pádem stvoření stály intriky a podezíravost: „Bůh to s vámi ve skutečnosti nemyslí tak dobře, jak se tváří, chce z vás mít hloupé otroky slepě vykonávající to, co on chce. Existují netušené možnosti, které vám odepírá, a vy mu naivně věříte…“

Nepřipomíná vám to rozhovor z ráje? Znovu a znovu se tahle hadova strategie osvědčuje, když se snaží rozbít Boží dílo. Nenechme se oklamat!

To neznamená zavírat oči před zlem a předstírat, že neexistuje. Kárejme hřích, ale zároveň smýšlejme jedni o druhých v dobrém, snažme se v našich vztazích počítat s tím, že může dojít k nedorozumění, a nehledejme hned za vším špatný úmysl!

Možná má sousedovic kocoury na svědomí opravdu nějaký zlý člověk, ale dokud se neukáže pravda, rozhodla jsem se věřit v nešťastnou náhodu. Rozpoutat mezi lidmi podezíravost a nedůvěru je totiž staletími osvědčená satanova taktika. V knize přísloví je napsáno: Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá se mu hnusí: Přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry. Př 6,16-19.

neděle 7. června 2020

Víc, než je běžné…

Nevím, čím to je nebo co se děje, ale stále častěji se setkávám s tím, že si křesťané mezi sebou nerozumí, nebo se málo povzbuzují. Nejsou to sice nějaké vyhrocené konflikty a nemám ani na mysli, že jde zrovinka o naše společenství, ale sleduji to kolem sebe tak nějak obecně. I v sekulární společnosti je to nějaké horší než dříve. 
Bible mluví, že ke konci dnů ochladne láska mnohých.
Vždycky mě to slovo „ochladnout“ zaujme. Znáte to - koupíte si něco dobrého ve stánku v občerstvením a než najdete klidnou zónu, kde to zbaštíte, máte v ruce studené jídlo. Nic moc zážitek. Všimněte si, že ono ochladnutí není vůbec rychlé. Párek v rohlíku vám nezmrzne hned u okýnka. Je to pomalé a postupné.
Když sleduji společnost kolem sebe, říkám si, že asi existuje nějaký chladný vítr, který lásku lidí ochlazuje. Pomáhá tomu směs různých okolností, které z nás nenápadně dělají netrpělivé, rozmazlené a sobecké individualisty.

Dnes může mít člověk téměř všechno na míru. Od domu přes oblečení, počítač nebo i mobil, kam si nechá vyleptat své jméno. Představa, že nosíme stejný oděv jako lidé kolem, je nám zcela vzdálená. Kdo však prožil totalitu, zná to, jelikož toho na výběr moc nebylo.
Televizní program si můžete uzpůsobit na míru dokonale. Nejen, že máte na výběr mezi desítkami i stovkami stanic, ale člověku to nestačí. Dnes si na chytré televizi pustíte zrovna ten pořad, který chcete. Na nic nečekáte. Seriál zhlédnete klidně celý a hned. Nečekáte ani na členy rodiny. Kdepak jsou ty diskuse o tom, na co se večer budeme dívat. Jasně, lidé se u toho mohli taky někdy pohádat, ale dnes? Nechceš se dívat na to samé? Zalezeš si do své díry a tam si pustíš svůj program. Televizi si dnes koupíš v bazaru klidně za 500 Kč, ale ani to není to třeba. Řada programů je přece ve tvém mobilu, který má kvalitnější obraz než většina TV na trhu.
Dětem se dnes často pořizují vlastní pokojíčky, takže se o ně nemusí dělit s jinými. Nebo proč se dělit o auto, když bývají v rodině kolikrát dvě i tři? Použitý starý krám můžeš dnes získat i výměnou za pizzu. Já si tak alespoň jednou „koupil“ starou troubu.
Chápu, že takové auto bude asi spíš na škodu, ale trošku jsem si zapřeháněl…
Nejde mi však o kritiku zmíněných věcí. Není přece nic špatného na tom, aby každé dítě mělo svůj pokojík. Chci jen ukázat, že si více než kdy předtím kolem sebe můžeme postavit svět dle našeho přání. Takovou virtuální realitu, ale přitom skutečnou.
Zkrátka žijeme v době, kdy můžeme mít skoro VŠE, a můžeme to mít RYCHLE.
Naše srdce se odnaučuje čekat, snášet nepohodlí a vlastně snášet i druhé lidi.
V téhle úžasné individuální jízdě totiž najednou narazíte na překážku zvanou DRUHÝ ČLOVĚK.
Tento druhý člověk (biblicky – bližní) má ale stejně jako vy své individuální zájmy. A ať už budou odlišné, a nebo naopak totožné jako ty vaše, narazíte na sebe. Oba přece chcete, abyste u pokladny dlouho nestáli. Špatná zpráva ale je, že první na řadu přijde vždy jen jeden. 
Kolem nás se samozřejmě vyskytují další lidé s novými názory, novými zájmy, a nechtějí čekat, když jim budeme stát v cestě.
Jsme zkrátka neochotni dělit se o jedno auto, jeden pokoj, jednu televizi a podrobit se jednomu rozhodnutí vedoucího v práci. A jak se pak třeba podělit o jednu klimatizaci, která bude na všechny foukat stejně?

Tím vším ale člověk pomalu a nevědomky chladne. Není to klimatizací ani rotací zeměkoule.
Je to láskou k našemu komfortu, k našim zvykům, preferencím, názorům. Láskou k nám samotným.
Chceš se někomu pochlubit tím, co jsi udělal? Stává se, že ten druhý na tom hned najde vady. Dřív než pochválí to dobré, s moudrostí a důležitostí sobě vlastní přispěchá s profesionálním feedbackem. Pokazil jsi něco? Druhý tě může hned odepsat jako břídila. Ublížil ti někdo? Můžeš se stát panem „oprávněným“ který má právo ubližovat druhým a odplácet stejnou měrou.

Chtěl bych tímto zamyšlením opravdu vyburcovat církev. Jak daleko jsme kolikrát biblickému vzoru, že máme pokládat život za své bratry. Měli bychom přece být dál, než je běžné.
Jestli jsi ve svém životě odepsal bezpodmínečnou lásku a přijetí druhých takových, jací jsou, odepsal jsi i milost. Znám spoustu lidí, kteří jsou v něčem úžasní a v něčem jsou naprosto otřesní. Vlastně stejní jako jsem i já sám. Odepsat tedy milost s druhými znamená postavit si proti sobě samotného Boha.
Přijde den, kdy lidem nezachrání život jejich peníze ani vybudované protiatomové bunkry. Den, kdy bude úplně jedno jestli jsi měl v životě ve všem pravdu a nebo jsi toho hodně dokázal.
Berme prosím vážně, co se v posledních dnech děje. Nenechme ochladnout svoji lásku, jinak opravdu snadno splyneme s davem.
Buďme v otázce milosti velmi, velmi odlišní od našich negativních zkušeností s druhými, nebo naše vřelost spadne na obecně přijímanou úroveň korektní slušnosti. Korektní slušnost je jen laciná módní póza, která nás neomezuje v našich skutečných zájmech. Milosrdenství s druhými ti ukrojí kousek ze tvého životního prostoru. Ježíši Kristu tak odkrojilo dokonce jeho vlastní fyzický život.
Možná nebudeme pro ostatní vypadat jako siláci, ale spíš slabší naivní hlupáci.
Kéž bychom takovými opravdu byli. Kéž bychom milovali víc, než je běžné…

pátek 24. dubna 2020

Život je jako mobilní telefon…

Náš život je jako mobilní telefon. Když se narodíme, máme nabito na 100%. Zpočátku se naše baterie vybíjí velmi pomalu. S přibývajícím věkem se to stále zrychluje. Když máme na mobilu 50% baterie, začínáme se trochu znepokojovat. Ve světě lidí tomu říkáme krize středního věku. Když se blížíte ke 20%, telefon vám nabídne aktivaci úsporného režimu, podobně jako když vstupujeme do období stáří. Když pak kapacita baterie padá pod 10%, už toho s mobilem opravdu moc nezvládneme a když jsme na 1%, víme, že brzy přijde konec.

Podobně jako telefon, máme ve svém životě také mnoho aplikací. Jsou aplikace užitečné a neužitečné. Jsou aplikace funkční a nefunkční a jsou aplikace, které spotřebovávají více energie než jiné. Symbolicky je to na telefonech zpravidla Facebook.

Člověk přemýšlivý, rozumný a odpovědný si je ztráty energie v telefonu velmi dobře vědom. Snaží se proto telefon využívat co nejmoudřeji. Mezi námi je mnoho lidí, kteří mají moudrý a zodpovědný přístup k životu a většinou se jim to daří a jsou příkladem pro ostatní. Jenže i moudrý a zodpovědný člověk může v životě udělat jednu velmi zásadní chybu. Ráno, když vyráží na cestu do zahraničí nebo do práce, zjistí, že si nenabil telefon. Nebo také může zjistit na dovolené, že mu v kufru prostě chybí nabíječka.
Tyto situace jsou v našem reálném životě celkem dobře řešitelné. Telefon si nabijete třeba na letišti nebo v autobusu a nabíječku si koupíte za pár korun jinou. Ovšem v duchovním životě má tento příměr poněkud jiný rozměr. Tou nabíječkou je totiž Bůh.

Všimněte si prosím, že i člověk bez Boha může celkem dobře žít. Dobře si naplánovat život a skvěle využít všech svých 100% baterie, kterou na začátku dostal. Může samozřejmě také dojít k havárii, k pádu a spolu s mobilem odejít na věčnost předčasně.
Nicméně zůstaňme u naší schopnosti hospodařit s nabitou baterií. Nejen v životě člověka, který nechce mít s Bohem nic společného, ale také v životě křesťana může docházet k falešnému domnění, že život je především o výkonu, o dobře vynaložené energii do užitečných projektů a aplikací. Ale chyba lávky. Jestli chceme žít plným životem a doslova naplno, musíme mít nabíječku a pravidelně nabíjet. Tímto nabitím ale nemyslím další činnost spojenou se ziskem, oceněním nebo zábavou.
Nabíjení je stav, kdy se spojíme v modlitbě s všemohoucím Bohem a zůstáváme doslova „ležet u nočního stolku“. Nikam se neženeme, kabel to ani nedovolí. Jsme jen s ním.

Být jen s ním, který je jediný zdroj energie je zásadní věc v našem životě. Můžete být úspěšní a lidé vás budou obdivovat. Ale tak, jak to v životě chodí, jejich náklonost je vrtkavá. Když se vám daří, tleskají, když se nedaří, plivou, nebo o vás ztratí zájem.
A tak je to vlastně se vším. „Jednou jsi dole a jednou nahoře“, jak se zpívá ve známé písni.
Pro Boha jsi ale stále stejně důležitý a jeho láska k tobě je opravdová a stálá, stejně jako elektrický proud stále proudí do tvého mobilu. Bůh je zdrojem tvé radosti a štěstí. Nikoli aplikace, na kterých v životě funguješ, které tě jednou baví a jindy zase pomáhají v práci.

Jednoho dne budeme mít všichni na baterii našeho života 1% energie. Pro někoho to bude alarm a rychle se bude shánět po Bohu. Pro některé to však bude moment nesmírné paniky. Za celý život totiž takový člověk nepochopil, že bude potřebovat skutečnou nabíječku a že baterie jeho života není stejně jako baterie v mobilu nekonečná. Uvědomí si, že člověka nenabíjí slunce ani příroda, umění ani kultura, úspěchy ani peníze, moc ani zájem druhých lidí.

Skutečným a věčným zdrojem veškerého života je totiž náš Bůh a stvořitel.

pátek 3. dubna 2020

Kdo za to může?


 V poslední době si všímám, že křesťané a někdy i nekřesťané diskutují nad otázkou: „Kdo může za koronavir?“ Bůh? Satan? Člověk? Příroda? Náhoda?
Jelikož svoji úvahu směřuji spíše k lidem věřícím, ihned vyloučím náhodu, neboť náhoda dle křesťanského přesvědčení vlastně neexistuje. Říká se, že „náhoda je blbec.“ A my přece nevěříme, že nad námi a celou planetou vládne nějaký blbec.
Příroda? Omlouvám se všem milovníkům přírody, ale já nevím, kdo to je. Přírodu samozřejmě znám a obdivuji jako Boží nádherné stvoření. Nevěřím však, že by si nějaká matka příroda pohrávala s lidskými životy, podobně jako matka náhoda. A jestli ano, měla by lidem říci, co po nás vlastně chce a proč to dělá.
Člověk? Ano, ano. Také už jsme četl o tom, že Číňanům něco uteklo z laboratoře, ba dokonce že Američané to přímo vyrobili J. Ať už za tím stojí jakékoli lidské jméno, pro mě je to pořád jen ten náhodný blbec, kterému se nechci dostat do rukou, a s prominutím nerespektuji, že by měl této planetě vládnout.
No a pak je tu Satan. Oblíbený viník všeho zlého. Vzpomínám si na slova našeho emeritního biskupa, když ve svém kázání často používal obrazný příběh: „seděl Satan opřený o zídku plotu a plakal. Proč pláčeš, Satane? Ale to jsou ti křesťané. Všechno na mě svalují.“
Asi jsem vám nedal odpověď. Pro mě osobně je představa, že této zemi neomezeně vládne Satan, ještě horší, než paní náhoda s blbcem dohromady.
Z Bible víme, že Satan dostal moc nad zemí, když svedl člověka k hříchu proti Bohu. Tak se stal nepsaným „vládcem“ nad lidmi.
Díky Bohu a jeho milosrdenství, nebylo mu to umožněno zcela.
Věřím, že Bůh Satanu ponechal určitý prostor, aby se člověk mohl rozhodnout, koho chce nakonec doopravdy ctít. Satana nebo Boha?
Můžeme tak být svědky jeho jednání mezi lidmi, které je často vidět v souvislosti s naším hříchem. Tím se dostávám k poslednímu možnému vysvětlení.
Může za to Bůh, když tedy dovolil ďáblu ničit zemi?  
Tak předně připomínám, že Satan dostal „klíče od země“ od člověka, který měl zemi vládnout.
Ale potom je zde znovu ta stará otázka: Proč to Bůh dopustil, proč dopouští zlo?
V souvislosti s tím nás mohou napadnout i velmi nepěkné formulace. Když tedy Bůh nedělá, ale dopouští zlo, znamená to, že má ďábla na špinavou práci, aby sám zůstal čistý?
Naprosto ne! To, že Bůh ďáblu umožnil zasahovat do dění na zemi, není proto, že by v tom měl  jakékoli potěšení. Právě naopak! Člověk Boha zradil, ďábel Boha zradil. Skoro by se dalo říci, že jestli by mohl někdo sedět s pláčem na zídce plotu, pak je to Bůh.
Jenže Bůh nepláče jako člověk. Pláče pro ztraceného člověka. Pláče, když vidí důsledky lidského hříchu na zemi. Mohl by s tím vším skoncovat. Nebylo by žádného utrpení, protože by nebylo země ani vesmíru. Co Bůh stvořil, to by také zničil. Jako stvořitel by na to měl právo.
Bůh má ale jiný plán. On sám je láska. Je bytostí, která miluje, a těší ji být milována. Aby celé stvoření a celý vesmír dával smysl, je třeba, aby se tvorstvo z lásky navrátilo k Bohu.
Bohužel to s sebou nese celý ten podivuhodný a hořkosladký příběh záchrany člověka od hříchu. Tento příběh má mít šťastný konec. Zaleží však na nás, zda o to v našem případě budeme stát.
Když tedy končím poslední otázkou, zda za tím vším stojí Bůh, pochopme prosím celý příběh. Bůh dal vlastní život v Ježíši Kristu, abychom jako lidé mohli věčně žít v nebi s ním.
Plundrování země pandemiemi je mu odporné. Ale chci také říci, že Bůh v této věci není žádnou nezúčastněnou osobou v ústraní.
Někdy se mi zdá, že i křesťané ve snaze poukázat na Boží lásku, tvrdí, že Bůh s pohromami nemá nic společného. Myslím, že by to nebylo úplně biblické tvrzení. Co bychom si počali s potopu světa a mnoha dalšími soudy?
Uvědomuji si, že myšlenka, kterou chci předat není úplně snadná. Jsem plně přesvědčen, že Bůh nemá nic společného se zlem a utrpením. Vždyť jeho cílem je právě zlo a utrpení zničit.
Přiznejme však Bohu čest, slávu a moc nade vším bytím. Nedělejme z něj nešikovného ředitele vesmíru, který potřebuje lidskou obhajobu, protože se mu něco vymklo z rukou.
Nedělejme z něj dokonce někoho, kdo nemá právo člověka soudit, kárat či trestat. Život každého člověka je pro něj velmi vzácná věc. A Bůh nedopustí nic, co by nakonec nesměřovalo k záchraně lidí .
To, že v Bibli v prorocké knize Zjevení Jana najdeme následující text, není důkazem jeho Boží krutosti.

Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest (Zj 16:9)

To, že má Bůh nade vším moc je pravda, ale to, že za utrpením je Satan a hřích, už tito lidé neviděli. Nebyli schopni vidět pravdu o Boží lásce k nim a ve své hořkosti a nevíře naopak proklínali Boha. Ano. Bůh může katastrofy zastavit, jinak by totiž nebyl Bohem, nicméně někdy se tak neděje. protože neuvěřitelná Boží láska k člověku svou velikostí a urputností dokáže zajít z našeho pohledu „tak trochu přes čáru.“
Věřte, že až se jednou z Boží perspektivy podíváte na pozemské události které proběhly, budete dojati Božím milosrdenstvím a rozhořčeni nad ďábelskými plány a lidským hříchem. Určitě si nikdo nedovolí Bohu přičítat zlo na zemi nebo mu upírat právo na jeho potrestání.
Někdo snad řekne: „a jak k tomu přijdou ti mrtví?“ Víte ti mrtví, už Boží milosrdenství vidí na vlastní oči.
Kam se díváme my? Kam se díváme my, takového viníka najdeme.

neděle 23. února 2020

Čipy jako znamení antikrista?

(Proč se zdráhám tomu věřit?)

Před nedávnem jsem v Exodu narazila na známé verše: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít ve svém srdci... Uvážeš si je na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima.“
Nepřipomíná vám to něco?
Jak má vypadat znamení od antikrista?
Co znamenala tato slova pro Izraelce?
Vidíme dnes občas židy při modlitbě, jak si váží řemínky na ruce a nosí na čele krabičky s úryvkem Tóry. Zřejmě by nám však řekli, že jde o symbolické gesto. Kdyby tomu tak nebylo, musely by jejich schránky na čele být mnohem větší a museli by je nosit trvale.
Proč zrovna na čelo a na ruku?
Myslím si, že čelo je symbol myšlení a ruce jsou symbolem jednání. Jinými slovy je v těch verších obrazně řečeno: „Cokoliv děláš a nad čímkoliv přemýšlíš, vždy měj na paměti Boží zákon a bázeň před Hospodinem.“ V protikladu k tomu stojí znamení antikrista. Člověk, který slouží antikristu, jej přijal za svou svrchovanou autoritu. Jeho myšlení a skutky tomu odpovídají. Podle knihy zjevení přijal vědomě jeho znamení a vzepřel se pravému Bohu.
Nevidím důvod, proč by toto znamení mělo být fyzické.
Proti fyzickému znamení stojí ještě jeden  argument: Toto znamení musí být přijato dobrovolně.
Jak by potom jinak mohl Bůh v knize Zjevení rozlišovat mezi spravedlivými a nespravedlivými?
Co když by následovníkům Ježíše někdo znamení např. v podobě zmíněného čipu implantoval násilím?  Ještě jedna, trochu podružná, otázka se mi honí hlavou: „Proč by si někdo měl nechat vyrazit znamení na čelo?“ V případě, že by šlo o čip, který by měl fungovat k nějaké identifikaci nebo platebnímu styku, je přece daleko pohodlnější ho mít na prstě ruky.
Apoštol Jan, autor knihy Zjevení píše v jiném svém listě: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce."
Žijme proto v úctě před Bohem, ale zároveň Mu důvěřujme, že jsme vykoupeni zadarmo a z milosti skrze oběť Pána Ježíše. Nenechme se, prosím strašit lidmi, a jejich děsuplnými teoriemi. Kniha Zjevení byla napsána k povzbuzení trpícím křesťanům a pro naše ubezpečení, že ať se děje cokoli, Bůh má svůj plán a světové dějiny se Mu nevymkly z rukou.