pátek 24. dubna 2020

Život je jako mobilní telefon…

Náš život je jako mobilní telefon. Když se narodíme, máme nabito na 100%. Zpočátku se naše baterie vybíjí velmi pomalu. S přibývajícím věkem se to stále zrychluje. Když máme na mobilu 50% baterie, začínáme se trochu znepokojovat. Ve světě lidí tomu říkáme krize středního věku. Když se blížíte ke 20%, telefon vám nabídne aktivaci úsporného režimu, podobně jako když vstupujeme do období stáří. Když pak kapacita baterie padá pod 10%, už toho s mobilem opravdu moc nezvládneme a když jsme na 1%, víme, že brzy přijde konec.

Podobně jako telefon, máme ve svém životě také mnoho aplikací. Jsou aplikace užitečné a neužitečné. Jsou aplikace funkční a nefunkční a jsou aplikace, které spotřebovávají více energie než jiné. Symbolicky je to na telefonech zpravidla Facebook.

Člověk přemýšlivý, rozumný a odpovědný si je ztráty energie v telefonu velmi dobře vědom. Snaží se proto telefon využívat co nejmoudřeji. Mezi námi je mnoho lidí, kteří mají moudrý a zodpovědný přístup k životu a většinou se jim to daří a jsou příkladem pro ostatní. Jenže i moudrý a zodpovědný člověk může v životě udělat jednu velmi zásadní chybu. Ráno, když vyráží na cestu do zahraničí nebo do práce, zjistí, že si nenabil telefon. Nebo také může zjistit na dovolené, že mu v kufru prostě chybí nabíječka.
Tyto situace jsou v našem reálném životě celkem dobře řešitelné. Telefon si nabijete třeba na letišti nebo v autobusu a nabíječku si koupíte za pár korun jinou. Ovšem v duchovním životě má tento příměr poněkud jiný rozměr. Tou nabíječkou je totiž Bůh.

Všimněte si prosím, že i člověk bez Boha může celkem dobře žít. Dobře si naplánovat život a skvěle využít všech svých 100% baterie, kterou na začátku dostal. Může samozřejmě také dojít k havárii, k pádu a spolu s mobilem odejít na věčnost předčasně.
Nicméně zůstaňme u naší schopnosti hospodařit s nabitou baterií. Nejen v životě člověka, který nechce mít s Bohem nic společného, ale také v životě křesťana může docházet k falešnému domnění, že život je především o výkonu, o dobře vynaložené energii do užitečných projektů a aplikací. Ale chyba lávky. Jestli chceme žít plným životem a doslova naplno, musíme mít nabíječku a pravidelně nabíjet. Tímto nabitím ale nemyslím další činnost spojenou se ziskem, oceněním nebo zábavou.
Nabíjení je stav, kdy se spojíme v modlitbě s všemohoucím Bohem a zůstáváme doslova „ležet u nočního stolku“. Nikam se neženeme, kabel to ani nedovolí. Jsme jen s ním.

Být jen s ním, který je jediný zdroj energie je zásadní věc v našem životě. Můžete být úspěšní a lidé vás budou obdivovat. Ale tak, jak to v životě chodí, jejich náklonost je vrtkavá. Když se vám daří, tleskají, když se nedaří, plivou, nebo o vás ztratí zájem.
A tak je to vlastně se vším. „Jednou jsi dole a jednou nahoře“, jak se zpívá ve známé písni.
Pro Boha jsi ale stále stejně důležitý a jeho láska k tobě je opravdová a stálá, stejně jako elektrický proud stále proudí do tvého mobilu. Bůh je zdrojem tvé radosti a štěstí. Nikoli aplikace, na kterých v životě funguješ, které tě jednou baví a jindy zase pomáhají v práci.

Jednoho dne budeme mít všichni na baterii našeho života 1% energie. Pro někoho to bude alarm a rychle se bude shánět po Bohu. Pro některé to však bude moment nesmírné paniky. Za celý život totiž takový člověk nepochopil, že bude potřebovat skutečnou nabíječku a že baterie jeho života není stejně jako baterie v mobilu nekonečná. Uvědomí si, že člověka nenabíjí slunce ani příroda, umění ani kultura, úspěchy ani peníze, moc ani zájem druhých lidí.

Skutečným a věčným zdrojem veškerého života je totiž náš Bůh a stvořitel.

pátek 3. dubna 2020

Kdo za to může?


 V poslední době si všímám, že křesťané a někdy i nekřesťané diskutují nad otázkou: „Kdo může za koronavir?“ Bůh? Satan? Člověk? Příroda? Náhoda?
Jelikož svoji úvahu směřuji spíše k lidem věřícím, ihned vyloučím náhodu, neboť náhoda dle křesťanského přesvědčení vlastně neexistuje. Říká se, že „náhoda je blbec.“ A my přece nevěříme, že nad námi a celou planetou vládne nějaký blbec.
Příroda? Omlouvám se všem milovníkům přírody, ale já nevím, kdo to je. Přírodu samozřejmě znám a obdivuji jako Boží nádherné stvoření. Nevěřím však, že by si nějaká matka příroda pohrávala s lidskými životy, podobně jako matka náhoda. A jestli ano, měla by lidem říci, co po nás vlastně chce a proč to dělá.
Člověk? Ano, ano. Také už jsme četl o tom, že Číňanům něco uteklo z laboratoře, ba dokonce že Američané to přímo vyrobili J. Ať už za tím stojí jakékoli lidské jméno, pro mě je to pořád jen ten náhodný blbec, kterému se nechci dostat do rukou, a s prominutím nerespektuji, že by měl této planetě vládnout.
No a pak je tu Satan. Oblíbený viník všeho zlého. Vzpomínám si na slova našeho emeritního biskupa, když ve svém kázání často používal obrazný příběh: „seděl Satan opřený o zídku plotu a plakal. Proč pláčeš, Satane? Ale to jsou ti křesťané. Všechno na mě svalují.“
Asi jsem vám nedal odpověď. Pro mě osobně je představa, že této zemi neomezeně vládne Satan, ještě horší, než paní náhoda s blbcem dohromady.
Z Bible víme, že Satan dostal moc nad zemí, když svedl člověka k hříchu proti Bohu. Tak se stal nepsaným „vládcem“ nad lidmi.
Díky Bohu a jeho milosrdenství, nebylo mu to umožněno zcela.
Věřím, že Bůh Satanu ponechal určitý prostor, aby se člověk mohl rozhodnout, koho chce nakonec doopravdy ctít. Satana nebo Boha?
Můžeme tak být svědky jeho jednání mezi lidmi, které je často vidět v souvislosti s naším hříchem. Tím se dostávám k poslednímu možnému vysvětlení.
Může za to Bůh, když tedy dovolil ďáblu ničit zemi?  
Tak předně připomínám, že Satan dostal „klíče od země“ od člověka, který měl zemi vládnout.
Ale potom je zde znovu ta stará otázka: Proč to Bůh dopustil, proč dopouští zlo?
V souvislosti s tím nás mohou napadnout i velmi nepěkné formulace. Když tedy Bůh nedělá, ale dopouští zlo, znamená to, že má ďábla na špinavou práci, aby sám zůstal čistý?
Naprosto ne! To, že Bůh ďáblu umožnil zasahovat do dění na zemi, není proto, že by v tom měl  jakékoli potěšení. Právě naopak! Člověk Boha zradil, ďábel Boha zradil. Skoro by se dalo říci, že jestli by mohl někdo sedět s pláčem na zídce plotu, pak je to Bůh.
Jenže Bůh nepláče jako člověk. Pláče pro ztraceného člověka. Pláče, když vidí důsledky lidského hříchu na zemi. Mohl by s tím vším skoncovat. Nebylo by žádného utrpení, protože by nebylo země ani vesmíru. Co Bůh stvořil, to by také zničil. Jako stvořitel by na to měl právo.
Bůh má ale jiný plán. On sám je láska. Je bytostí, která miluje, a těší ji být milována. Aby celé stvoření a celý vesmír dával smysl, je třeba, aby se tvorstvo z lásky navrátilo k Bohu.
Bohužel to s sebou nese celý ten podivuhodný a hořkosladký příběh záchrany člověka od hříchu. Tento příběh má mít šťastný konec. Zaleží však na nás, zda o to v našem případě budeme stát.
Když tedy končím poslední otázkou, zda za tím vším stojí Bůh, pochopme prosím celý příběh. Bůh dal vlastní život v Ježíši Kristu, abychom jako lidé mohli věčně žít v nebi s ním.
Plundrování země pandemiemi je mu odporné. Ale chci také říci, že Bůh v této věci není žádnou nezúčastněnou osobou v ústraní.
Někdy se mi zdá, že i křesťané ve snaze poukázat na Boží lásku, tvrdí, že Bůh s pohromami nemá nic společného. Myslím, že by to nebylo úplně biblické tvrzení. Co bychom si počali s potopu světa a mnoha dalšími soudy?
Uvědomuji si, že myšlenka, kterou chci předat není úplně snadná. Jsem plně přesvědčen, že Bůh nemá nic společného se zlem a utrpením. Vždyť jeho cílem je právě zlo a utrpení zničit.
Přiznejme však Bohu čest, slávu a moc nade vším bytím. Nedělejme z něj nešikovného ředitele vesmíru, který potřebuje lidskou obhajobu, protože se mu něco vymklo z rukou.
Nedělejme z něj dokonce někoho, kdo nemá právo člověka soudit, kárat či trestat. Život každého člověka je pro něj velmi vzácná věc. A Bůh nedopustí nic, co by nakonec nesměřovalo k záchraně lidí .
To, že v Bibli v prorocké knize Zjevení Jana najdeme následující text, není důkazem jeho Boží krutosti.

Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest (Zj 16:9)

To, že má Bůh nade vším moc je pravda, ale to, že za utrpením je Satan a hřích, už tito lidé neviděli. Nebyli schopni vidět pravdu o Boží lásce k nim a ve své hořkosti a nevíře naopak proklínali Boha. Ano. Bůh může katastrofy zastavit, jinak by totiž nebyl Bohem, nicméně někdy se tak neděje. protože neuvěřitelná Boží láska k člověku svou velikostí a urputností dokáže zajít z našeho pohledu „tak trochu přes čáru.“
Věřte, že až se jednou z Boží perspektivy podíváte na pozemské události které proběhly, budete dojati Božím milosrdenstvím a rozhořčeni nad ďábelskými plány a lidským hříchem. Určitě si nikdo nedovolí Bohu přičítat zlo na zemi nebo mu upírat právo na jeho potrestání.
Někdo snad řekne: „a jak k tomu přijdou ti mrtví?“ Víte ti mrtví, už Boží milosrdenství vidí na vlastní oči.
Kam se díváme my? Kam se díváme my, takového viníka najdeme.

neděle 23. února 2020

Čipy jako znamení antikrista?

(Proč se zdráhám tomu věřit?)

Před nedávnem jsem v Exodu narazila na známé verše: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít ve svém srdci... Uvážeš si je na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima.“
Nepřipomíná vám to něco?
Jak má vypadat znamení od antikrista?
Co znamenala tato slova pro Izraelce?
Vidíme dnes občas židy při modlitbě, jak si váží řemínky na ruce a nosí na čele krabičky s úryvkem Tóry. Zřejmě by nám však řekli, že jde o symbolické gesto. Kdyby tomu tak nebylo, musely by jejich schránky na čele být mnohem větší a museli by je nosit trvale.
Proč zrovna na čelo a na ruku?
Myslím si, že čelo je symbol myšlení a ruce jsou symbolem jednání. Jinými slovy je v těch verších obrazně řečeno: „Cokoliv děláš a nad čímkoliv přemýšlíš, vždy měj na paměti Boží zákon a bázeň před Hospodinem.“ V protikladu k tomu stojí znamení antikrista. Člověk, který slouží antikristu, jej přijal za svou svrchovanou autoritu. Jeho myšlení a skutky tomu odpovídají. Podle knihy zjevení přijal vědomě jeho znamení a vzepřel se pravému Bohu.
Nevidím důvod, proč by toto znamení mělo být fyzické.
Proti fyzickému znamení stojí ještě jeden  argument: Toto znamení musí být přijato dobrovolně.
Jak by potom jinak mohl Bůh v knize Zjevení rozlišovat mezi spravedlivými a nespravedlivými?
Co když by následovníkům Ježíše někdo znamení např. v podobě zmíněného čipu implantoval násilím?  Ještě jedna, trochu podružná, otázka se mi honí hlavou: „Proč by si někdo měl nechat vyrazit znamení na čelo?“ V případě, že by šlo o čip, který by měl fungovat k nějaké identifikaci nebo platebnímu styku, je přece daleko pohodlnější ho mít na prstě ruky.
Apoštol Jan, autor knihy Zjevení píše v jiném svém listě: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce."
Žijme proto v úctě před Bohem, ale zároveň Mu důvěřujme, že jsme vykoupeni zadarmo a z milosti skrze oběť Pána Ježíše. Nenechme se, prosím strašit lidmi, a jejich děsuplnými teoriemi. Kniha Zjevení byla napsána k povzbuzení trpícím křesťanům a pro naše ubezpečení, že ať se děje cokoli, Bůh má svůj plán a světové dějiny se Mu nevymkly z rukou.

úterý 30. července 2019

Až se sejdem

V ta rána,
kdy smutek koupel obstarává.
Bránou snu se bolest do vědomí dere,
skrz dubová stavidla si cestu razí žal.
Proč se mi vždycky o tátovi zdá?
Pilná ruka, co se nezastaví,
bystrý mozek co řešení vždy zná?
A někde vzadu, já.
S vypětím sil vláčím alespoň cihlu,
kus hlíny na stavbu života.
Závodník, co přišel zúčastnit se,
silou vůle plazící se cílovou rovinkou.
Diváci dávno zmizeli,
jen úklidová služba zametá voskované kelímky.
Život by byl pustý bez bolesti duše,
protějšek radosti obnažuje skryté rány.
Bůh má plán,
kde však vzít odvahu,
píli a odhodlání?
Hledím na jeho poslední dny
Plakali jsme spolu.
Zoufale bezmocní.
On neschopen přinutit k poslušnosti mysl ani tělo.
Já zoufale přihlížející jeho tichému utrpení.
Plakali jsme,
Náhle oba stejně slabí,
u propasti věčnosti.
Tam se znovu sejdem.
Přijdeš a podáš mi ruku,
požádáš Boha o svolení,
zase být se mnou v těžké chvíli,
až Tě budu následovat na druhý břeh.

pondělí 29. července 2019

Mistr Sklář


Naděje

Pohřbené sny, hořké slzy.
Nadějné dny plné světla,
které střídají
stíny pochybností a zklamání.
Naděje života rozpadlé v prach,
bereš do rukou a vdechuješ mu důvod.
Smysl přesahující lidské představy,
cíl, který jsi zamýšlel od věků.
Bereš do svých rukou střep,
A když jej prosvítí Tvé světlo,
na holé stěně se náhle objeví duha.

Tam kde já vidím střep,
Ty vidíš duhu.
Kde vidím zánik,
Ty vidíš slavný začátek.
Sklářský štěrk měníš v duhovou hru,
pro potěchu a radost mnohým.
Jsi Mistr sklář.


Cesta

Ukaž mi, Pane cestu,
cestu houštinou, které se mnozí vyhnou.

Miluji dobrodružství a poznání.
Netoužím po snadné pěšině
mezi panelovými zdmi.

Toužím po mechových zátiších,
které se objeví, když se rozhrnou trnité keře.
Po růžových paloučcích na lesních mýtinách,
skrytých pokladech, které se nachází tam,
kam se odváží jen ten, kdo miluje cestu bolesti.


Co oko nevidělo, 
Ucho neslyšelo, 
co člověku ani na mysl nepřišlo, 
připravil Bůh těm, kteří Ho milují.

Mozaika snů,
Barevné odlesky skleněných střepů,
Tvoří na stěně
Zmateně krásné duhové obrazce.
To je jen začátek, jen to lidské.
V ruce Mistra skláře stává se z nich nadpřirozený obraz.
Odlesk tajemství a krásy.
Kousek nebe na zemi,
co nepopíše lidský jazyk,
nenamaluje nejnadanější malíř,
nezahraje nejlepší hudebník.
Boží sláva zjevená v Jeho stvoření,
viděná očima, které On otevřel.

Toužím ji vidět.
Vidět a žasnout.
Očima rozšířenýma úžasem jako oči dítěte,
které spatřilo lesklý kamínek v horské bystřině.
Tajemný oblázek větší hodnoty
než všechny poklady, kterých si dospělí tak cení.

Podivuhodné jsou Tvé cesty.
A my, nebudeme-li jako děti;
nevejdeme do Tvého království.


Po čem toužím

Po čem toužím?
Je to plný klín?
Hudba dětských hlásků,
Rozeznívající sterilní místa mého domu?
Lidská náruč a objetí?
Vůně kůže a přítomnost, která říká: Nejsi sama?
Zahrada plná barevných květů,
jeden následující druhý,
takže je vždy dost krásy k uctívání?
Slova pochvaly a uznání?
Vděčnost za projevenou oběť a lásku?
Vlídný kout, kde mohu jen tak spočinout
s rukou zabořenou do šedého sametu spokojeně vrnícího stvoření?


Jeden den v Tvých nádvořích
je nad tisíců jinde.

Jsi to Ty!
Vášeň pro Tvůj dům mě stravuje.
Toužím Tě znát.
Niterně jako muž poznává ženu.
Odevzdat se Ti, jako žena muži.
Toužím poznávat tajemství Tvé lásky.

  
Důvod

Snad proto, že jsem nepoznala velkou nouzi,
není bohatství to, po čem toužím.
Hledám víc.
Hledám smysl a cíl
co jsi vložil do svého stvoření.
Účel všeho.
Důvod bytí.

Důvod stvoření?
Proč jsi nás stvořil?
Proč, když jsme Tvůj stvořitelský záměr porušili,
necháváš nás trpět?
A nejen to.
Trpíš spolu s námi
a Tvé utrpení je neskonale větší než naše.
Neboť znáš nejen naši bolest, ale i příčiny a důsledky.

Ve spojení  srdcí prožíváš
každé křečovité zachvění
pronikající našim tělem i myslí.
Nesnesitelnou bolest milionů lidí,
snášíš v jediný okamžik
a zakoušíš na svém těle.
Tak velká je Tvoje láska.

Klesám před Tebou v úžasu a zmatku:
Proč jsi mě stvořil?
Proč se mnou trpíš?
Jaký je Tvůj věčný důvod?

JE TO LÁSKA!
Spojení dvou duší v jednom prchavém a zároveň věčném okamžiku!
Toužím ho s Tebou zažívat a do něj se nořit.
Toužím tuto zvěst sdílet s Tvým stvořením,
Tak aby i oni zatoužili po tomto věčném spojení.
BÝT S TEBOU A V TOBĚ!

To je tajemství svatyně svatých
Jednou tam budeme napořád,
Ale teď je čas se vrátit.
Pozorovat odlesk Tvojí slávy
V duhové hře skleněných střepů na bílé stěně.
Dál se prodírat trnitým lesem
a očekávat růžový palouček.

úterý 15. ledna 2019

Volání po jednotě aneb proč je tolik křesťanských církví?


 A proč ne, říkám si? Díky Bohu za to. Dříve jsem se snažila lidem složitě vykreslovat historické okolnosti, které k tomu vedly, poukazovat na společné prvky a s pocitem viny se omlouvat, že to zase tak hrozné není. Po letech křesťanství se na věc dívám úplně jinak. Díky Bohu za různorodost. Snaha o jedinou pravou církev v historii vedla jen k bezpráví a krveprolití. Když se bavíte s malými dětmi, většinou každé z nich prohlásí, že jeho máma je nejlepší na světě (I když ho řeže jak žito). Tak jako na světě neexistují dva stejní lidé, liší se od sebe i rodiny. V jedné dávají větší důraz na umění, jinde zase náruživě holdují sportu, jiní bojují o holé přežití a kousek místa na slunci. Proč by tomu tak nemělo být v církvích? Nejen, každá z existujících církví, ale i sbory v jedné denominaci se jeden od druhého liší. Každý je domovem mnoha křesťanů. Jsou sbory více živelné, jiné spíše intelektuální, v jedněch se cítí příjemně místní romská komunita a ačkoli do jiných nemá dveře zavřené, přece tam nepůjde. Tak bych mohla pokračovat. Nezanedbatelnou vlastností každé církve je, že právě ona má to nejvyšší poznání. Možná by se se mnou někdo mohl dohadovat. Já vím, bratře, sestro, ty jsi takovému přemýšlení dalek, každé poznání je přece relativní. Budu s tebou souhlasit, jako v tom starém vtipu: „I ty máš pravdu.“ Přesto nejdu v rámci jednoty do jiné církve. Zůstávám tam, kde věřím, že je moje 
místo. 
Ta moje je přece nejlepší na světě, tak proč bych hledala jinde?
Markéta

Život je jako mobilní telefon…

Náš život je jako mobilní telefon. Když se narodíme, máme nabito na 100%. Zpočátku se naše baterie vybíjí velmi pomalu. S přibývajícím věke...