Co se stalo kočce?

Před pár dny mě před domem oslovila uslzená sousedka: „Tak si představte, že nám otrávili kocoura! Letos už to je v ulici druhý.“ Protože máme řadovku, za pár hodin, jsem se tuhle zprávu dozvěděla i od sousedky zleva. Mezi lidmi začaly kolovat spekulace a podezírání, kdo by to mohl být. Tiše se šeptalo, že je tam jedna paní, která nemá ráda kočky. Jiní si vzpomněli na další sousedku, pravidelně vytočenou k nepříčetnosti. Osázela si totiž nový záhon a jeho pečlivě vybraná hlína lákala všechny kocoury v okolí. V ulici se opět rozprostřela dusivá atmosféra podezírání.

Jednoho dne jsem pozorovala kontrast mezi chodníkem před naším domem a pečlivě očištěnou dlažbou před ostatními budovami. Najednou mi to došlo: „Většina sousedů používá Roundup!“ Co bylo nejoblíbenější zábavou našich kocourů? Lehnout si na vyhřátý chodník a pěkně se tam převalovat ze strany na stranu. Až zajde slunce, zalezou někam do klidu a pečlivě se chlup po chlupu umyjí!

Před časem jsem si znova četla Silmarilion od J. R. R. Tolkiena. Zaujala mě myšlenka, která se v různých podobách objevuje i v ostatních jeho knihách. Totiž, že za pádem stvoření stály intriky a podezíravost: „Bůh to s vámi ve skutečnosti nemyslí tak dobře, jak se tváří, chce z vás mít hloupé otroky slepě vykonávající to, co on chce. Existují netušené možnosti, které vám odepírá, a vy mu naivně věříte…“

Nepřipomíná vám to rozhovor z ráje? Znovu a znovu se tahle hadova strategie osvědčuje, když se snaží rozbít Boží dílo. Nenechme se oklamat!

To neznamená zavírat oči před zlem a předstírat, že neexistuje. Kárejme hřích, ale zároveň smýšlejme jedni o druhých v dobrém, snažme se v našich vztazích počítat s tím, že může dojít k nedorozumění, a nehledejme hned za vším špatný úmysl!

Možná má sousedovic kocoury na svědomí opravdu nějaký zlý člověk, ale dokud se neukáže pravda, rozhodla jsem se věřit v nešťastnou náhodu. Rozpoutat mezi lidmi podezíravost a nedůvěru je totiž staletími osvědčená satanova taktika. V knize přísloví je napsáno: Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá se mu hnusí: Přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry. Př 6,16-19.

Víc, než je běžné…

Nevím, čím to je nebo co se děje, ale stále častěji se setkávám s tím, že si křesťané mezi sebou nerozumí, nebo se málo povzbuzují. Nejsou to sice nějaké vyhrocené konflikty a nemám ani na mysli, že jde zrovinka o naše společenství, ale sleduji to kolem sebe tak nějak obecně. I v sekulární společnosti je to nějaké horší než dříve. 

Bible mluví, že ke konci dnů ochladne láska mnohých.

Vždycky mě to slovo „ochladnout“ zaujme. Znáte to - koupíte si něco dobrého ve stánku v občerstvením a než najdete klidnou zónu, kde to zbaštíte, máte v ruce studené jídlo. Nic moc zážitek. Všimněte si, že ono ochladnutí není vůbec rychlé. Párek v rohlíku vám nezmrzne hned u okýnka. Je to pomalé a postupné.

Když sleduji společnost kolem sebe, říkám si, že asi existuje nějaký chladný vítr, který lásku lidí ochlazuje. Pomáhá tomu směs různých okolností, které z nás nenápadně dělají netrpělivé, rozmazlené a sobecké individualisty.

Dnes může mít člověk téměř všechno na míru. Od domu přes oblečení, počítač nebo i mobil, kam si nechá vyleptat své jméno. Představa, že nosíme stejný oděv jako lidé kolem, je nám zcela vzdálená. Kdo však prožil totalitu, zná to, jelikož toho na výběr moc nebylo.

Televizní program si můžete uzpůsobit na míru dokonale. Nejen, že máte na výběr mezi desítkami i stovkami stanic, ale člověku to nestačí. Dnes si na chytré televizi pustíte zrovna ten pořad, který chcete. Na nic nečekáte. Seriál zhlédnete klidně celý a hned. Nečekáte ani na členy rodiny. Kdepak jsou ty diskuse o tom, na co se večer budeme dívat. Jasně, lidé se u toho mohli taky někdy pohádat, ale dnes? Nechceš se dívat na to samé? Zalezeš si do své díry a tam si pustíš svůj program. Televizi si dnes koupíš v bazaru klidně za 500 Kč, ale ani to není to třeba. Řada programů je přece ve tvém mobilu, který má kvalitnější obraz než většina TV na trhu.

Dětem se dnes často pořizují vlastní pokojíčky, takže se o ně nemusí dělit s jinými. Nebo proč se dělit o auto, když bývají v rodině kolikrát dvě i tři? Použitý starý krám můžeš dnes získat i výměnou za pizzu. Já si tak alespoň jednou „koupil“ starou troubu.

Chápu, že takové auto bude asi spíš na škodu, ale trošku jsem si zapřeháněl…

Nejde mi však o kritiku zmíněných věcí. Není přece nic špatného na tom, aby každé dítě mělo svůj pokojík. Chci jen ukázat, že si více než kdy předtím kolem sebe můžeme postavit svět dle našeho přání. Takovou virtuální realitu, ale přitom skutečnou.

Zkrátka žijeme v době, kdy můžeme mít skoro VŠE, a můžeme to mít RYCHLE.

Naše srdce se odnaučuje čekat, snášet nepohodlí a vlastně snášet i druhé lidi.

V téhle úžasné individuální jízdě totiž najednou narazíte na překážku zvanou DRUHÝ ČLOVĚK.

Tento druhý člověk (biblicky – bližní) má ale stejně jako vy své individuální zájmy. A ať už budou odlišné, a nebo naopak totožné jako ty vaše, narazíte na sebe. Oba přece chcete, abyste u pokladny dlouho nestáli. Špatná zpráva ale je, že první na řadu přijde vždy jen jeden. 

Kolem nás se samozřejmě vyskytují další lidé s novými názory, novými zájmy, a nechtějí čekat, když jim budeme stát v cestě.

Jsme zkrátka neochotni dělit se o jedno auto, jeden pokoj, jednu televizi a podrobit se jednomu rozhodnutí vedoucího v práci. A jak se pak třeba podělit o jednu klimatizaci, která bude na všechny foukat stejně?

Tím vším ale člověk pomalu a nevědomky chladne. Není to klimatizací ani rotací zeměkoule.

Je to láskou k našemu komfortu, k našim zvykům, preferencím, názorům. Láskou k nám samotným.

Chceš se někomu pochlubit tím, co jsi udělal? Stává se, že ten druhý na tom hned najde vady. Dřív než pochválí to dobré, s moudrostí a důležitostí sobě vlastní přispěchá s profesionálním feedbackem. Pokazil jsi něco? Druhý tě může hned odepsat jako břídila. Ublížil ti někdo? Můžeš se stát panem „oprávněným“ který má právo ubližovat druhým a odplácet stejnou měrou.

Chtěl bych tímto zamyšlením opravdu vyburcovat církev. Jak daleko jsme kolikrát biblickému vzoru, že máme pokládat život za své bratry. Měli bychom přece být dál, než je běžné.

Jestli jsi ve svém životě odepsal bezpodmínečnou lásku a přijetí druhých takových, jací jsou, odepsal jsi i milost. Znám spoustu lidí, kteří jsou v něčem úžasní a v něčem jsou naprosto otřesní. Vlastně stejní jako jsem i já sám. Odepsat tedy milost s druhými znamená postavit si proti sobě samotného Boha.

Přijde den, kdy lidem nezachrání život jejich peníze ani vybudované protiatomové bunkry. Den, kdy bude úplně jedno jestli jsi měl v životě ve všem pravdu a nebo jsi toho hodně dokázal.

Berme prosím vážně, co se v posledních dnech děje. Nenechme ochladnout svoji lásku, jinak opravdu snadno splyneme s davem.

Buďme v otázce milosti velmi, velmi odlišní od našich negativních zkušeností s druhými, nebo naše vřelost spadne na obecně přijímanou úroveň korektní slušnosti. Korektní slušnost je jen laciná módní póza, která nás neomezuje v našich skutečných zájmech. Milosrdenství s druhými ti ukrojí kousek ze tvého životního prostoru. Ježíši Kristu tak odkrojilo dokonce jeho vlastní fyzický život.

Možná nebudeme pro ostatní vypadat jako siláci, ale spíš slabší naivní hlupáci.

Kéž bychom takovými opravdu byli. Kéž bychom milovali víc, než je běžné…