Život je jako mobilní telefon…

Náš život je jako mobilní telefon. Když se narodíme, máme nabito na 100%. Zpočátku se naše baterie vybíjí velmi pomalu. S přibývajícím věkem se to stále zrychluje. Když máme na mobilu 50% baterie, začínáme se trochu znepokojovat. Ve světě lidí tomu říkáme krize středního věku. Když se blížíte ke 20%, telefon vám nabídne aktivaci úsporného režimu, podobně jako když vstupujeme do období stáří. Když pak kapacita baterie padá pod 10%, už toho s mobilem opravdu moc nezvládneme a když jsme na 1%, víme, že brzy přijde konec.

Podobně jako telefon, máme ve svém životě také mnoho aplikací. Jsou aplikace užitečné a neužitečné. Jsou aplikace funkční a nefunkční a jsou aplikace, které spotřebovávají více energie než jiné. Symbolicky je to na telefonech zpravidla Facebook.

Člověk přemýšlivý, rozumný a odpovědný si je ztráty energie v telefonu velmi dobře vědom. Snaží se proto telefon využívat co nejmoudřeji. Mezi námi je mnoho lidí, kteří mají moudrý a zodpovědný přístup k životu a většinou se jim to daří a jsou příkladem pro ostatní. Jenže i moudrý a zodpovědný člověk může v životě udělat jednu velmi zásadní chybu. Ráno, když vyráží na cestu do zahraničí nebo do práce, zjistí, že si nenabil telefon. Nebo také může zjistit na dovolené, že mu v kufru prostě chybí nabíječka.

Tyto situace jsou v našem reálném životě celkem dobře řešitelné. Telefon si nabijete třeba na letišti nebo v autobusu a nabíječku si koupíte za pár korun jinou. Ovšem v duchovním životě má tento příměr poněkud jiný rozměr. Tou nabíječkou je totiž Bůh.

Všimněte si prosím, že i člověk bez Boha může celkem dobře žít. Dobře si naplánovat život a skvěle využít všech svých 100% baterie, kterou na začátku dostal. Může samozřejmě také dojít k havárii, k pádu a spolu s mobilem odejít na věčnost předčasně.

Nicméně zůstaňme u naší schopnosti hospodařit s nabitou baterií. Nejen v životě člověka, který nechce mít s Bohem nic společného, ale také v životě křesťana může docházet k falešnému domnění, že život je především o výkonu, o dobře vynaložené energii do užitečných projektů a aplikací. Ale chyba lávky. Jestli chceme žít plným životem a doslova naplno, musíme mít nabíječku a pravidelně nabíjet. Tímto nabitím ale nemyslím další činnost spojenou se ziskem, oceněním nebo zábavou.

Nabíjení je stav, kdy se spojíme v modlitbě s všemohoucím Bohem a zůstáváme doslova „ležet u nočního stolku“. Nikam se neženeme, kabel to ani nedovolí. Jsme jen s ním.

Být jen s ním, který je jediný zdroj energie je zásadní věc v našem životě. Můžete být úspěšní a lidé vás budou obdivovat. Ale tak, jak to v životě chodí, jejich náklonost je vrtkavá. Když se vám daří, tleskají, když se nedaří, plivou, nebo o vás ztratí zájem.

A tak je to vlastně se vším. „Jednou jsi dole a jednou nahoře“, jak se zpívá ve známé písni.

Pro Boha jsi ale stále stejně důležitý a jeho láska k tobě je opravdová a stálá, stejně jako elektrický proud stále proudí do tvého mobilu. Bůh je zdrojem tvé radosti a štěstí. Nikoli aplikace, na kterých v životě funguješ, které tě jednou baví a jindy zase pomáhají v práci.

Jednoho dne budeme mít všichni na baterii našeho života 1% energie. Pro někoho to bude alarm a rychle se bude shánět po Bohu. Pro některé to však bude moment nesmírné paniky. Za celý život totiž takový člověk nepochopil, že bude potřebovat skutečnou nabíječku a že baterie jeho života není stejně jako baterie v mobilu nekonečná. Uvědomí si, že člověka nenabíjí slunce ani příroda, umění ani kultura, úspěchy ani peníze, moc ani zájem druhých lidí.

Skutečným a věčným zdrojem veškerého života je totiž náš Bůh a stvořitel.

Kdo za to může?

 V poslední době si všímám, že křesťané a někdy i nekřesťané diskutují nad otázkou: „Kdo může za koronavir?“ Bůh? Satan? Člověk? Příroda? Náhoda?

Jelikož svoji úvahu směřuji spíše k lidem věřícím, ihned vyloučím náhodu, neboť náhoda dle křesťanského přesvědčení vlastně neexistuje. Říká se, že „náhoda je blbec.“ A my přece nevěříme, že nad námi a celou planetou vládne nějaký blbec.

Příroda? Omlouvám se všem milovníkům přírody, ale já nevím, kdo to je. Přírodu samozřejmě znám a obdivuji jako Boží nádherné stvoření. Nevěřím však, že by si nějaká matka příroda pohrávala s lidskými životy, podobně jako matka náhoda. A jestli ano, měla by lidem říci, co po nás vlastně chce a proč to dělá.

Člověk? Ano, ano. Také už jsme četl o tom, že Číňanům něco uteklo z laboratoře, ba dokonce že Američané to přímo vyrobili J. Ať už za tím stojí jakékoli lidské jméno, pro mě je to pořád jen ten náhodný blbec, kterému se nechci dostat do rukou, a s prominutím nerespektuji, že by měl této planetě vládnout.

No a pak je tu Satan. Oblíbený viník všeho zlého. Vzpomínám si na slova našeho emeritního biskupa, když ve svém kázání často používal obrazný příběh: „seděl Satan opřený o zídku plotu a plakal. Proč pláčeš, Satane? Ale to jsou ti křesťané. Všechno na mě svalují.“

Asi jsem vám nedal odpověď. Pro mě osobně je představa, že této zemi neomezeně vládne Satan, ještě horší, než paní náhoda s blbcem dohromady.

Z Bible víme, že Satan dostal moc nad zemí, když svedl člověka k hříchu proti Bohu. Tak se stal nepsaným „vládcem“ nad lidmi.

Díky Bohu a jeho milosrdenství, nebylo mu to umožněno zcela.

Věřím, že Bůh Satanu ponechal určitý prostor, aby se člověk mohl rozhodnout, koho chce nakonec doopravdy ctít. Satana nebo Boha?

Můžeme tak být svědky jeho jednání mezi lidmi, které je často vidět v souvislosti s naším hříchem. Tím se dostávám k poslednímu možnému vysvětlení.

Může za to Bůh, když tedy dovolil ďáblu ničit zemi?  

Tak předně připomínám, že Satan dostal „klíče od země“ od člověka, který měl zemi vládnout.

Ale potom je zde znovu ta stará otázka: Proč to Bůh dopustil, proč dopouští zlo?

V souvislosti s tím nás mohou napadnout i velmi nepěkné formulace. Když tedy Bůh nedělá, ale dopouští zlo, znamená to, že má ďábla na špinavou práci, aby sám zůstal čistý?

Naprosto ne! To, že Bůh ďáblu umožnil zasahovat do dění na zemi, není proto, že by v tom měl  jakékoli potěšení. Právě naopak! Člověk Boha zradil, ďábel Boha zradil. Skoro by se dalo říci, že jestli by mohl někdo sedět s pláčem na zídce plotu, pak je to Bůh.

Jenže Bůh nepláče jako člověk. Pláče pro ztraceného člověka. Pláče, když vidí důsledky lidského hříchu na zemi. Mohl by s tím vším skoncovat. Nebylo by žádného utrpení, protože by nebylo země ani vesmíru. Co Bůh stvořil, to by také zničil. Jako stvořitel by na to měl právo.

Bůh má ale jiný plán. On sám je láska. Je bytostí, která miluje, a těší ji být milována. Aby celé stvoření a celý vesmír dával smysl, je třeba, aby se tvorstvo z lásky navrátilo k Bohu.

Bohužel to s sebou nese celý ten podivuhodný a hořkosladký příběh záchrany člověka od hříchu. Tento příběh má mít šťastný konec. Zaleží však na nás, zda o to v našem případě budeme stát.

Když tedy končím poslední otázkou, zda za tím vším stojí Bůh, pochopme prosím celý příběh. Bůh dal vlastní život v Ježíši Kristu, abychom jako lidé mohli věčně žít v nebi s ním.

Plundrování země pandemiemi je mu odporné. Ale chci také říci, že Bůh v této věci není žádnou nezúčastněnou osobou v ústraní.

Někdy se mi zdá, že i křesťané ve snaze poukázat na Boží lásku, tvrdí, že Bůh s pohromami nemá nic společného. Myslím, že by to nebylo úplně biblické tvrzení. Co bychom si počali s potopu světa a mnoha dalšími soudy?

Uvědomuji si, že myšlenka, kterou chci předat není úplně snadná. Jsem plně přesvědčen, že Bůh nemá nic společného se zlem a utrpením. Vždyť jeho cílem je právě zlo a utrpení zničit.

Přiznejme však Bohu čest, slávu a moc nade vším bytím. Nedělejme z něj nešikovného ředitele vesmíru, který potřebuje lidskou obhajobu, protože se mu něco vymklo z rukou.

Nedělejme z něj dokonce někoho, kdo nemá právo člověka soudit, kárat či trestat. Život každého člověka je pro něj velmi vzácná věc. A Bůh nedopustí nic, co by nakonec nesměřovalo k záchraně lidí .

To, že v Bibli v prorocké knize Zjevení Jana najdeme následující text, není důkazem jeho Boží krutosti.

Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest (Zj 16:9)

To, že má Bůh nade vším moc je pravda, ale to, že za utrpením je Satan a hřích, už tito lidé neviděli. Nebyli schopni vidět pravdu o Boží lásce k nim a ve své hořkosti a nevíře naopak proklínali Boha. Ano. Bůh může katastrofy zastavit, jinak by totiž nebyl Bohem, nicméně někdy se tak neděje. protože neuvěřitelná Boží láska k člověku svou velikostí a urputností dokáže zajít z našeho pohledu „tak trochu přes čáru.“

Věřte, že až se jednou z Boží perspektivy podíváte na pozemské události které proběhly, budete dojati Božím milosrdenstvím a rozhořčeni nad ďábelskými plány a lidským hříchem. Určitě si nikdo nedovolí Bohu přičítat zlo na zemi nebo mu upírat právo na jeho potrestání.

Někdo snad řekne: „a jak k tomu přijdou ti mrtví?“ Víte ti mrtví, už Boží milosrdenství vidí na vlastní oči.

Kam se díváme my? Kam se díváme my, takového viníka najdeme.