Víc, než je běžné…

Nevím, čím to je nebo co se děje, ale stále častěji se setkávám s tím, že si křesťané mezi sebou nerozumí, nebo se málo povzbuzují. Nejsou to sice nějaké vyhrocené konflikty a nemám ani na mysli, že jde zrovinka o naše společenství, ale sleduji to kolem sebe tak nějak obecně. I v sekulární společnosti je to nějaké horší než dříve. 

Bible mluví, že ke konci dnů ochladne láska mnohých.

Vždycky mě to slovo „ochladnout“ zaujme. Znáte to - koupíte si něco dobrého ve stánku v občerstvením a než najdete klidnou zónu, kde to zbaštíte, máte v ruce studené jídlo. Nic moc zážitek. Všimněte si, že ono ochladnutí není vůbec rychlé. Párek v rohlíku vám nezmrzne hned u okýnka. Je to pomalé a postupné.

Když sleduji společnost kolem sebe, říkám si, že asi existuje nějaký chladný vítr, který lásku lidí ochlazuje. Pomáhá tomu směs různých okolností, které z nás nenápadně dělají netrpělivé, rozmazlené a sobecké individualisty.

Dnes může mít člověk téměř všechno na míru. Od domu přes oblečení, počítač nebo i mobil, kam si nechá vyleptat své jméno. Představa, že nosíme stejný oděv jako lidé kolem, je nám zcela vzdálená. Kdo však prožil totalitu, zná to, jelikož toho na výběr moc nebylo.

Televizní program si můžete uzpůsobit na míru dokonale. Nejen, že máte na výběr mezi desítkami i stovkami stanic, ale člověku to nestačí. Dnes si na chytré televizi pustíte zrovna ten pořad, který chcete. Na nic nečekáte. Seriál zhlédnete klidně celý a hned. Nečekáte ani na členy rodiny. Kdepak jsou ty diskuse o tom, na co se večer budeme dívat. Jasně, lidé se u toho mohli taky někdy pohádat, ale dnes? Nechceš se dívat na to samé? Zalezeš si do své díry a tam si pustíš svůj program. Televizi si dnes koupíš v bazaru klidně za 500 Kč, ale ani to není to třeba. Řada programů je přece ve tvém mobilu, který má kvalitnější obraz než většina TV na trhu.

Dětem se dnes často pořizují vlastní pokojíčky, takže se o ně nemusí dělit s jinými. Nebo proč se dělit o auto, když bývají v rodině kolikrát dvě i tři? Použitý starý krám můžeš dnes získat i výměnou za pizzu. Já si tak alespoň jednou „koupil“ starou troubu.

Chápu, že takové auto bude asi spíš na škodu, ale trošku jsem si zapřeháněl…

Nejde mi však o kritiku zmíněných věcí. Není přece nic špatného na tom, aby každé dítě mělo svůj pokojík. Chci jen ukázat, že si více než kdy předtím kolem sebe můžeme postavit svět dle našeho přání. Takovou virtuální realitu, ale přitom skutečnou.

Zkrátka žijeme v době, kdy můžeme mít skoro VŠE, a můžeme to mít RYCHLE.

Naše srdce se odnaučuje čekat, snášet nepohodlí a vlastně snášet i druhé lidi.

V téhle úžasné individuální jízdě totiž najednou narazíte na překážku zvanou DRUHÝ ČLOVĚK.

Tento druhý člověk (biblicky – bližní) má ale stejně jako vy své individuální zájmy. A ať už budou odlišné, a nebo naopak totožné jako ty vaše, narazíte na sebe. Oba přece chcete, abyste u pokladny dlouho nestáli. Špatná zpráva ale je, že první na řadu přijde vždy jen jeden. 

Kolem nás se samozřejmě vyskytují další lidé s novými názory, novými zájmy, a nechtějí čekat, když jim budeme stát v cestě.

Jsme zkrátka neochotni dělit se o jedno auto, jeden pokoj, jednu televizi a podrobit se jednomu rozhodnutí vedoucího v práci. A jak se pak třeba podělit o jednu klimatizaci, která bude na všechny foukat stejně?

Tím vším ale člověk pomalu a nevědomky chladne. Není to klimatizací ani rotací zeměkoule.

Je to láskou k našemu komfortu, k našim zvykům, preferencím, názorům. Láskou k nám samotným.

Chceš se někomu pochlubit tím, co jsi udělal? Stává se, že ten druhý na tom hned najde vady. Dřív než pochválí to dobré, s moudrostí a důležitostí sobě vlastní přispěchá s profesionálním feedbackem. Pokazil jsi něco? Druhý tě může hned odepsat jako břídila. Ublížil ti někdo? Můžeš se stát panem „oprávněným“ který má právo ubližovat druhým a odplácet stejnou měrou.

Chtěl bych tímto zamyšlením opravdu vyburcovat církev. Jak daleko jsme kolikrát biblickému vzoru, že máme pokládat život za své bratry. Měli bychom přece být dál, než je běžné.

Jestli jsi ve svém životě odepsal bezpodmínečnou lásku a přijetí druhých takových, jací jsou, odepsal jsi i milost. Znám spoustu lidí, kteří jsou v něčem úžasní a v něčem jsou naprosto otřesní. Vlastně stejní jako jsem i já sám. Odepsat tedy milost s druhými znamená postavit si proti sobě samotného Boha.

Přijde den, kdy lidem nezachrání život jejich peníze ani vybudované protiatomové bunkry. Den, kdy bude úplně jedno jestli jsi měl v životě ve všem pravdu a nebo jsi toho hodně dokázal.

Berme prosím vážně, co se v posledních dnech děje. Nenechme ochladnout svoji lásku, jinak opravdu snadno splyneme s davem.

Buďme v otázce milosti velmi, velmi odlišní od našich negativních zkušeností s druhými, nebo naše vřelost spadne na obecně přijímanou úroveň korektní slušnosti. Korektní slušnost je jen laciná módní póza, která nás neomezuje v našich skutečných zájmech. Milosrdenství s druhými ti ukrojí kousek ze tvého životního prostoru. Ježíši Kristu tak odkrojilo dokonce jeho vlastní fyzický život.

Možná nebudeme pro ostatní vypadat jako siláci, ale spíš slabší naivní hlupáci.

Kéž bychom takovými opravdu byli. Kéž bychom milovali víc, než je běžné…

Mezigenerační nůžky

Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly. Kol 3:20–21

Už řadu let poslouchám stále stejnou písničku o tom, jak je generace od generace stále odlišnější, dokonce i současní mladší nerozumí současným ještě mladším lidem. Důvodů je určitě více, doba se rychle mění, ale na druhou stranu to není nic nového pod sluncem. Existují i určité historické zápisy o tom, jak se starší generace pohoršovala nad mladší už někde ve starém Egyptě.

Osobně jsem toho názoru, že i přes zjevnou rozdílnost musí být zachovány určité biblické body propojení. Vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi mladšími i staršími mají jasně daná pravidla lásky a úcty, vyjádřená už v Bibli. Tak jako nemůže existovat společnost složená pouze z dětí, mladých či starších, nemůže existovat ani generačně rozdělená církev. Církev dětí nepřežije, církev mladých zestárne a církev starých vymře.

Jako křesťané si však musíme připustit realitu. Noví křesťané bývají ve většině případů z řad mladých lidí, jelikož je to skupina, která se asi nejvíce zabývá otázkou své identity na poli různých světonázorů. To není poklona mladým, to je prostě přirozený fakt. Většina z nás uvěřila ve věku mezi 15 a 30 lety.

Proč o tom píši? Čas od času v církvi narazíte na diskusi, jakou církev by chtěli mladí a jak se to těm starší zdá dětinské a hlavně světské. Zpravidla jsou tématem chvály, světla, natáčení videa, kavárnička, někdy dokonce dým (který osobně nesnáším). Když jsem se nad tím nedávno zamýšlel, uvědomil jsem si, jak dětinské diskuse v církvi můžeme mít. Vše výše uvedené bych přirovnal k hračkám dětí. (Pozor, tím vůbec nesnižuji hračky ani mládež. Mám hračky doposud rád a momentálně si lepím stavebnici vesmírné lodě…) Chci spíše říci, že když děti rostou, mají své specifické zájmy, druh zábavy a způsob trávení času. Chápeme to, protože jsou děti. Připadá nám to normální. Dokonce si vydržíme hrát s panenkami a autíčky. Je to někdy otrava, jak řekl můj kolega v nedávném kázání, ale je to čas investovaný do dětí. Jako dospělí jsme ho schopni, protože chápeme svou rodičovskou roli a jsme samozřejmě zodpovědní dospělí lidé.

Jenže v případě zmíněné mladší generace dostává někdy naše dospělost a zodpovědnost pěkně na frak. Dítěti bychom nikdy nevytrhli panenku z ruky, protože je to zbytečnost, ale o životní styl mladší generace jsme schopni se přít. Moudře se ptáme: jaký má význam například investovat do lepšího technického vybavení v církvi, když jde především o lásku k Bohu a lidem? V tomto smyslu by nám určitě postačila chýše, neboť i mezi bezdomovci lze lásku k Bohu a lidem skvěle aplikovat. Do chýše však asi nepozvete své známé, byť by v ní láska byla. Nechcete jim stavět zbytečné překážky.

Ale zpět k rodičovské odpovědnosti. Skutečnost je ta, že rodiče se mnohonásobně více přizpůsobují dětem, než děti rodičům. Zamysleme se nad tím, kolik kompromisů a změn ve svém osobním životě musíte udělat, abyste vychovali děti. Chceme po nich úctu a poslušnost, což je v pořádku. Ale nemůžeme po nich chtít, aby s námi sledovaly filmy pro pamětníky, pokud mají rády animáky od Pixaru. Je třeba si připustit, že mimo jiné je mezi námi i rozdíl v tom, že změnu dospělý člověk unese (právě díky své zralosti), ale děti ji unést nemusí. Napadlo mě tedy, jestli se někdy jako starší generace nezaštiťujeme svojí zralostí a životními zkušenostmi natolik, až se u nás ukáže také jistý pubertální charakter.  Bojujeme za naše vyspělejší hračky, časem odzkoušené a užitečnější, lepší a duchovnější. Máme pocit, že jako mladí, jsme byli lepší, protože doba je dnes horší. Jenže doba byla otřesná i tehdy, jen jsme nebojovali stím, s čím bojuje dnešní generace. Možná je naše nedůvěra způsobena určitým pocitem ohrožení. Mladí lidé už totiž nejsou bezbranné děti. Začínají dělat totéž, co my, ale dělají to jinak a někdy dokonce lépe. Neznamená to však, že mají ve všem pravdu a že starší člověk je pro své pomalejší tempo mimo hru.

Věřím, že je-li starší generace zralejší a zvládá roli rodičů biblickým způsobem, bude mladším lidem maximálně pomáhat v jejich růstu. Věřím, že si tím získá nikoli vynucený, ale přirozený respekt mladých lidí, kteří se tím možná nechlubí, ale ve skutečnosti je jim v blízkosti starších dobře. Milují ty, od kterých se mohou něco naučit a mají je rádi, ale je pravda že asi utíkají od těch, kteří je chtějí za každou cenu poučovat a ukazovat na jejich dětinskost.

Přál bych si, abychom byli opravdu církví pro všechny generace. Věřím v ni. V církev, kde každý chápe svoji roli a kde se generace vzájemně obohacují a doplňují. Jen tak lidé mezi námi najdu jak mladistvou svěžest a moderní prostředí, tak zralou zkušenost starších lidí současně. Nedovolme, aby naše děti utíkaly z domova, protože si musí hrát s hračkami našeho vlastního dětství.

Jako dospělí máme odpovědnost za mladou generaci a za růst církve. Když jsme byli mladí zakládali jsme nové sbory a formovali nové směry v církvi. Dovolme to samé i současné generaci.
Chápeme, o jak mnoho tu běží?