Mezigenerační nůžky

Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly. Kol 3:20–21

Už řadu let poslouchám stále stejnou písničku o tom, jak je generace od generace stále odlišnější, dokonce i současní mladší nerozumí současným ještě mladším lidem. Důvodů je určitě více, doba se rychle mění, ale na druhou stranu to není nic nového pod sluncem. Existují i určité historické zápisy o tom, jak se starší generace pohoršovala nad mladší už někde ve starém Egyptě.

Osobně jsem toho názoru, že i přes zjevnou rozdílnost musí být zachovány určité biblické body propojení. Vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi mladšími i staršími mají jasně daná pravidla lásky a úcty, vyjádřená už v Bibli. Tak jako nemůže existovat společnost složená pouze z dětí, mladých či starších, nemůže existovat ani generačně rozdělená církev. Církev dětí nepřežije, církev mladých zestárne a církev starých vymře.

Jako křesťané si však musíme připustit realitu. Noví křesťané bývají ve většině případů z řad mladých lidí, jelikož je to skupina, která se asi nejvíce zabývá otázkou své identity na poli různých světonázorů. To není poklona mladým, to je prostě přirozený fakt. Většina z nás uvěřila ve věku mezi 15 a 30 lety.

Proč o tom píši? Čas od času v církvi narazíte na diskusi, jakou církev by chtěli mladí a jak se to těm starší zdá dětinské a hlavně světské. Zpravidla jsou tématem chvály, světla, natáčení videa, kavárnička, někdy dokonce dým (který osobně nesnáším). Když jsem se nad tím nedávno zamýšlel, uvědomil jsem si, jak dětinské diskuse v církvi můžeme mít. Vše výše uvedené bych přirovnal k hračkám dětí. (Pozor, tím vůbec nesnižuji hračky ani mládež. Mám hračky doposud rád a momentálně si lepím stavebnici vesmírné lodě…) Chci spíše říci, že když děti rostou, mají své specifické zájmy, druh zábavy a způsob trávení času. Chápeme to, protože jsou děti. Připadá nám to normální. Dokonce si vydržíme hrát s panenkami a autíčky. Je to někdy otrava, jak řekl můj kolega v nedávném kázání, ale je to čas investovaný do dětí. Jako dospělí jsme ho schopni, protože chápeme svou rodičovskou roli a jsme samozřejmě zodpovědní dospělí lidé.

Jenže v případě zmíněné mladší generace dostává někdy naše dospělost a zodpovědnost pěkně na frak. Dítěti bychom nikdy nevytrhli panenku z ruky, protože je to zbytečnost, ale o životní styl mladší generace jsme schopni se přít. Moudře se ptáme: jaký má význam například investovat do lepšího technického vybavení v církvi, když jde především o lásku k Bohu a lidem? V tomto smyslu by nám určitě postačila chýše, neboť i mezi bezdomovci lze lásku k Bohu a lidem skvěle aplikovat. Do chýše však asi nepozvete své známé, byť by v ní láska byla. Nechcete jim stavět zbytečné překážky.

Ale zpět k rodičovské odpovědnosti. Skutečnost je ta, že rodiče se mnohonásobně více přizpůsobují dětem, než děti rodičům. Zamysleme se nad tím, kolik kompromisů a změn ve svém osobním životě musíte udělat, abyste vychovali děti. Chceme po nich úctu a poslušnost, což je v pořádku. Ale nemůžeme po nich chtít, aby s námi sledovaly filmy pro pamětníky, pokud mají rády animáky od Pixaru. Je třeba si připustit, že mimo jiné je mezi námi i rozdíl v tom, že změnu dospělý člověk unese (právě díky své zralosti), ale děti ji unést nemusí. Napadlo mě tedy, jestli se někdy jako starší generace nezaštiťujeme svojí zralostí a životními zkušenostmi natolik, až se u nás ukáže také jistý pubertální charakter.  Bojujeme za naše vyspělejší hračky, časem odzkoušené a užitečnější, lepší a duchovnější. Máme pocit, že jako mladí, jsme byli lepší, protože doba je dnes horší. Jenže doba byla otřesná i tehdy, jen jsme nebojovali stím, s čím bojuje dnešní generace. Možná je naše nedůvěra způsobena určitým pocitem ohrožení. Mladí lidé už totiž nejsou bezbranné děti. Začínají dělat totéž, co my, ale dělají to jinak a někdy dokonce lépe. Neznamená to však, že mají ve všem pravdu a že starší člověk je pro své pomalejší tempo mimo hru.

Věřím, že je-li starší generace zralejší a zvládá roli rodičů biblickým způsobem, bude mladším lidem maximálně pomáhat v jejich růstu. Věřím, že si tím získá nikoli vynucený, ale přirozený respekt mladých lidí, kteří se tím možná nechlubí, ale ve skutečnosti je jim v blízkosti starších dobře. Milují ty, od kterých se mohou něco naučit a mají je rádi, ale je pravda že asi utíkají od těch, kteří je chtějí za každou cenu poučovat a ukazovat na jejich dětinskost.

Přál bych si, abychom byli opravdu církví pro všechny generace. Věřím v ni. V církev, kde každý chápe svoji roli a kde se generace vzájemně obohacují a doplňují. Jen tak lidé mezi námi najdu jak mladistvou svěžest a moderní prostředí, tak zralou zkušenost starších lidí současně. Nedovolme, aby naše děti utíkaly z domova, protože si musí hrát s hračkami našeho vlastního dětství.

Jako dospělí máme odpovědnost za mladou generaci a za růst církve. Když jsme byli mladí zakládali jsme nové sbory a formovali nové směry v církvi. Dovolme to samé i současné generaci.
Chápeme, o jak mnoho tu běží?