Bůh mi řekl…

Jak často můžeme v církvi slyšet tato slova. Musím upřimně říci, že když je slyším, trochu mě zamrazí v zádech. No a když to ještě řekne člověk, který se připravuje požádat o ruku takto Bohem identifikovanou sestru, nemrazí mě už jen v zádech…

Nejhorší na celé věci je skutečnost, kterou si je někdy těžké připustit. Bůh k nám v 99%  případů totiž nemluvil slyšitelnou řečí. Drtivá většina naší identifikace toho, co si myslíme, že nám Bůh chce říci, je založena tom, čemu věříme nebo chceme věřit.

Tak já například věřím, že Ježíš je Boží Syn. Je to asi to největší, co mi Bůh „řekl“, ale řekl mi to doopravdy? Jednoho dne jsem tomu uvěřil s takovou jistotou, že to neumím ani vysvětlit. Mohu ale říci, že mi to Bůh řekl slyšitelným hlasem? No neřekl.

Chtěl bych trochu varovat, pokud z něčích úst slyšíme taková vyjádření příliš často a s přílišnou jistotou. Ano všichni máme právo věřit čemu chceme. Ale když mi někdo bude tvrdit, že mu Bůh "řekl", nejsem povinen tomu věřit také. A to je právě ten problém. Když si je někdo příliš jistý a všude kolem sebe vypráví, co mu Bůh řekl, ve skutečnosti zavazuje své okolí k tomu, aby tomu muselo věřit, stejně jako on. Je to taková nezamýšlená manipulace. Běda pastorovi, který nepoznal, jak ke mně mluvil Bůh…

Tím ovšem netvrdím, že máme zlomit hůl nad hledáním Božího vedení, nebo dokonce rezignovat nad možností mít plnou jistotu v tom co nám Bůh "říká"! To by nás vedlo spíše do jalového hloubání a neplodného liberalismu. I já použiji občas formulaci, že mi Bůh "řekl". Měli bychom se však nejprve nechat poučit tím, co nám Bůh nejprve jasně říká v Bibli. A kromě těchto jasných instrukcí je zde i otázka schopnosti lidského srdce porozumět věcem ke kterým se Bible přímo nevyjadřuje. Myslím  tím otázky, které se týkají našeho osobního života, kdy se ptáme jak se v dané situaci rozhodnout.
 I židé se museli rozhodnout, zda je Kristus - Mesiáš mezi nimi, nebo zda je to jen podvodník.

Ježíš říká, že kdo chce činit Boží vůli, pozná, zda je jeho vyučování od Boha nebo mluví jen sám za sebe.

Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti.

 Bible, ekumenický překlad. (n.d.). (Jn 7:16–18).

Schopnost správně identifikovat to, co říká Bůh je tedy dána více faktory. Jeden z nich je čisté srdce, které opravdu chce dělat Boží vůli a které neoslavuje sebe, ale Boha. A to je vlastnost, kterou identifikovat můžeme. Není to tolik o nadpřirozeném daru nějaké duchovní navigace, jako spíše o charakteru. Vždyť i falešní proroci prorokovali ve Starém Zákoně jen vidění svých srdcí. Pravého proroka poznáte po ovoci. A ovoce nejsou jen výsledky, ale především charakterové vlastnosti. Však znáte ovoce Ducha…lásku, radost, pokoj…Dobré ovoce nepoznáte na pohled, ale až do něj kousnete.

Myslím tedy, že nám všem prospěje se trochu zamyslet nad tím, jaká slova volíme a jaké postoje zastáváme. Silně pochybuji o tom, že jednou Bohu budeme vyčítat: "vždyť ty jsi mi přece řekl, abych si vzala tohoto muže..."
 Bůh se zřejmě dost diví tomu, co mu podsouváme za jeho řeč. Odpovědnost je tedy nakonec jen na nás!

Říci, že věřím, že to či ono je Boží vůlí je mnohem moudřejší a pokornější vyjádření, než ten podivný křesťanský slang o mluvícím Bohu, kterého jsme většinou nikdy skutečně mluvit neslyšeli.

PS: A kdo by se o to chtěl přít, ať má na paměti, že bude blaze těm, co neviděli (neslyšeli) a přesto uvěřili :)

Proč číst Bibli s autorem

S oblibou používám obraz autora knihy ve smyslu toho, že písmo pochází z Božího Ducha. Čím čtu Bibli více, tím se mi zdá, že ji není možné správně rozumět, pokud neznáme Boha osobním způsobem. Všímám si také, jak se dá s Biblí nebezpečně zacházet, pokud máme pocit, že náš vlastní rozum, rozhled, zkušenosti a inteligence je tím nejlepším klíčem k jejímu porozumění. Nestalo se vám, že jste prostě v Bibli něčemu nerozuměli, lámali jste si nad tím hlavu celé dny s nevalným výsledkem? Já vím, někteří z vás s tím jistě nemají problém, protože na vše nakonec přijdou. V Bibli přece nejsou chyby ani rozpory, takže žádný problém neexistuje…

Ale já někdy opravdu nevím, co si mám o některých pasážích myslet. A to mě vede k tomu, že se začínám modlit. Modlím se tak dlouho, dokud mi autor neukáže něco, čeho jsem si dříve nevšiml, nebo mě přivede k mnohem podstatnějším tématům pro můj život, než bych mohl pomyslet. Myslím, že v ten moment začíná mít četba Bible opravdový smysl. Odkládám své teologické zájmy a začínám skutečně měnit své myšlení. Zjišťuji, že Bůh mohl ve své moudrosti dát do Bible i různé nepodstatnosti a obtížnosti, aby nás přivedl k tomu, že nalezení vztahu sním a jeho vůle pro nás je víc než nalezení odpovědí na veškeré naše otázky.

Musím říci, že ve světle těchto úvah je mi někdy velmi úzko když narazím na "partu křesťanského historického šermu", jež třímá v rukách odkazy na jednotlivé verše a snaží se jimi probodnout bezbožníka. Legrace je, když mají různé překlady. Pak si musí udělat pauzu v boji a domluvit se čím budou bojovat dál (většinou to rozsekne ČSP, pokud to ovšem není "znalec" jazyků původních, který si zakoupil potřebný slovník).

Jednou jsem dokonce četl i nějaký letáček o volbě mezi nebem a peklem. Jako že je nebe a peklo a že si máš vybrat. Ten byl určen pro tentokrát pro nevěřícího člověka. Myslím, že měl formát a velikost navštívenky, aby se s rozhodnutím pro nebe nemuselo příliš dlouho otálet. Patrně se jeho autor chtěl rovněž pocvičit v boji s ateismem o lidskou duši. No, proč ne.  Ale v Bibli čtu, že její autor to dělal kolikrát úplně jinak, než bychom sami čekali:

Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha.

Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.

 Bible, ekumenický překlad. (n.d.). (Lk 9:51–56).

  

Ještě že měli tehdy učedníci autora sebou :)

Zklamán církví

Nedávno jsem si na internetu přečetl rozhovor se sestrou která opustila svůj sbor. Sestru ani sbor který opustila jsem neznal, takže jsem prostě jen četl o tom, co ze svého pohledu prožívala. Musím říci, že to pro mě jako pastora církve nebylo zrovna příjemné čtení. Znám případy, kdy se lidé prostě někde neshodnou a odejdu, ale tohle byla spíš taková stížnost na život v církvi jako takový. Sestra se vyjádřila takto:

„Když se na to po dvou letech dívám zpětně, je až udivující, jak takové chození do sboru dává člověku falešné jistoty. Necháme si od jednoho dvou lidí říkat, jak máme žít, kam máme dávat peníze, jestli jsme dost dobří křesťané. Přenecháváme zodpovědnost za svůj život na nich. Vyzdvihneme je, jako by oni měli nějaké lepší spojení s Bohem, dostávali lepší odpovědi. Když pak ale máte problém, potřebujete zprostředkovat tohle užší spojení s Bohem, zjistíte, že je nemají.“

Musím říci, že jsem se trochu polekal. Nikdy bych nechtěl, aby kdokoli z mého sboru mohl říci o našem vedení něco takového.

Na rozhovor jsem však nedokázal přestat myslet. Říkal jsem si: mohu takto špatně vést svůj sbor? Asi ano, ale nedokázal jsem si nic vybavit. I já z kazatelny říkám jak máme žít. Sbírky ve sboru děláme a desátky učíme doufám se střízlivým důrazem. Nikdy jsem netoužil vzít za někoho odpovědnost nebo se dokonce stavět do pozice toho, kdo má nejlepší spojení s Bohem. A konečně snažit se pomoci lidem rozvinout vztah k Bohu je docela zásadní role pastora.

Nestačil jsem se zkrátka divit tomu co čtu.

Později jsem si ale uvědomil, že slova této sestry snad možná nebyla ani tak obžalobou sboru kam chodila, jako spíš odhalení toho, do jakého myšlení se může křesťan o církvi dostat. Ať už to bylo jakkoli, toto určitě není smysl církve...

Nenechme tedy prosím nikdy vstoupit do našeho srdce myšlení, že církev sama o sobě nám může dát jistoty – jen Bůh je naše jistota. Nedávejme své finance do církve jen jako v nějakém komunitním spolku lidí s hezkou vizí. Dávejme je vždy Bohu. Vím, zní to divně, fyzicky prostě skončí na sborovém účtu, ale doufám že v duchovním smyslu je Pán vidí jinde. To, jak máme žít nám říká Bůh v Bibli. Buďme vděční, že nám to mohou ti, co slouží slovem vhodně přiblížit a pomoci nám Boží slovo lépe aplikovat ve svém životě – pak už by opravdu nemělo smysl ani kázat. Konečně odpovědnost, zda budeme Boží slovo žít, je stejně na nás.

 No a pastoři? Pastoři jsou lidé jako všichni ostatní, jen mají od Boha specifický úkol. Kéž ho dělají tak, aby se Bůh radoval a mají milost jak pomoci jiným upevnit svoji víru a nalézt svou roli v Božím království.

Bible říká, že za jistých okolností můžeme ukazovat cestu jeden druhému. A k tomu vlastně společenství s lidmi v církvi slouží nejvíce. Není to sektička s nějakým všemocným superduchovním vůdcem. Je to společenství lidí, kteří byli shromážděni kolem Krista, aby ho následovali, uctívali a sloužili těmi dary, které jim Pán dal. Ne pro výkon, ale z lásky a s vědomím, že více než identita služebníků je zde naše identita Božích synů a dcer.

Ze srdce bych si přál aby nám to bylo všem jasné. Aby žádný vedoucí svým jednáním netlačil nezdravé hodnoty a stejně tak, aby ti kteří svou službu dělají upřímně a z lásky k Bohu, nebyli osočeni z něčeho co nikdy neučili a nezpůsobili. Věříme-li v Boha, věřme i v církev která je jeho nejmilovanější nevěstou a společenstvím za které položil svůj život.