Bůh mi řekl…

Jak často můžeme v církvi slyšet tato slova. Musím upřimně říci, že když je slyším, trochu mě zamrazí v zádech. No a když to ještě řekne člověk, který se připravuje požádat o ruku takto Bohem identifikovanou sestru, nemrazí mě už jen v zádech…

Nejhorší na celé věci je skutečnost, kterou si je někdy těžké připustit. Bůh k nám v 99%  případů totiž nemluvil slyšitelnou řečí. Drtivá většina naší identifikace toho, co si myslíme, že nám Bůh chce říci, je založena tom, čemu věříme nebo chceme věřit.

Tak já například věřím, že Ježíš je Boží Syn. Je to asi to největší, co mi Bůh „řekl“, ale řekl mi to doopravdy? Jednoho dne jsem tomu uvěřil s takovou jistotou, že to neumím ani vysvětlit. Mohu ale říci, že mi to Bůh řekl slyšitelným hlasem? No neřekl.

Chtěl bych trochu varovat, pokud z něčích úst slyšíme taková vyjádření příliš často a s přílišnou jistotou. Ano všichni máme právo věřit čemu chceme. Ale když mi někdo bude tvrdit, že mu Bůh "řekl", nejsem povinen tomu věřit také. A to je právě ten problém. Když si je někdo příliš jistý a všude kolem sebe vypráví, co mu Bůh řekl, ve skutečnosti zavazuje své okolí k tomu, aby tomu muselo věřit, stejně jako on. Je to taková nezamýšlená manipulace. Běda pastorovi, který nepoznal, jak ke mně mluvil Bůh…

Tím ovšem netvrdím, že máme zlomit hůl nad hledáním Božího vedení, nebo dokonce rezignovat nad možností mít plnou jistotu v tom co nám Bůh "říká"! To by nás vedlo spíše do jalového hloubání a neplodného liberalismu. I já použiji občas formulaci, že mi Bůh "řekl". Měli bychom se však nejprve nechat poučit tím, co nám Bůh nejprve jasně říká v Bibli. A kromě těchto jasných instrukcí je zde i otázka schopnosti lidského srdce porozumět věcem ke kterým se Bible přímo nevyjadřuje. Myslím  tím otázky, které se týkají našeho osobního života, kdy se ptáme jak se v dané situaci rozhodnout.
 I židé se museli rozhodnout, zda je Kristus - Mesiáš mezi nimi, nebo zda je to jen podvodník.

Ježíš říká, že kdo chce činit Boží vůli, pozná, zda je jeho vyučování od Boha nebo mluví jen sám za sebe.

Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti.

 Bible, ekumenický překlad. (n.d.). (Jn 7:16–18).

Schopnost správně identifikovat to, co říká Bůh je tedy dána více faktory. Jeden z nich je čisté srdce, které opravdu chce dělat Boží vůli a které neoslavuje sebe, ale Boha. A to je vlastnost, kterou identifikovat můžeme. Není to tolik o nadpřirozeném daru nějaké duchovní navigace, jako spíše o charakteru. Vždyť i falešní proroci prorokovali ve Starém Zákoně jen vidění svých srdcí. Pravého proroka poznáte po ovoci. A ovoce nejsou jen výsledky, ale především charakterové vlastnosti. Však znáte ovoce Ducha…lásku, radost, pokoj…Dobré ovoce nepoznáte na pohled, ale až do něj kousnete.

Myslím tedy, že nám všem prospěje se trochu zamyslet nad tím, jaká slova volíme a jaké postoje zastáváme. Silně pochybuji o tom, že jednou Bohu budeme vyčítat: "vždyť ty jsi mi přece řekl, abych si vzala tohoto muže..."
 Bůh se zřejmě dost diví tomu, co mu podsouváme za jeho řeč. Odpovědnost je tedy nakonec jen na nás!

Říci, že věřím, že to či ono je Boží vůlí je mnohem moudřejší a pokornější vyjádření, než ten podivný křesťanský slang o mluvícím Bohu, kterého jsme většinou nikdy skutečně mluvit neslyšeli.

PS: A kdo by se o to chtěl přít, ať má na paměti, že bude blaze těm, co neviděli (neslyšeli) a přesto uvěřili :)