Zklamán církví

Nedávno jsem si na internetu přečetl rozhovor se sestrou která opustila svůj sbor. Sestru ani sbor který opustila jsem neznal, takže jsem prostě jen četl o tom, co ze svého pohledu prožívala. Musím říci, že to pro mě jako pastora církve nebylo zrovna příjemné čtení. Znám případy, kdy se lidé prostě někde neshodnou a odejdu, ale tohle byla spíš taková stížnost na život v církvi jako takový. Sestra se vyjádřila takto:

„Když se na to po dvou letech dívám zpětně, je až udivující, jak takové chození do sboru dává člověku falešné jistoty. Necháme si od jednoho dvou lidí říkat, jak máme žít, kam máme dávat peníze, jestli jsme dost dobří křesťané. Přenecháváme zodpovědnost za svůj život na nich. Vyzdvihneme je, jako by oni měli nějaké lepší spojení s Bohem, dostávali lepší odpovědi. Když pak ale máte problém, potřebujete zprostředkovat tohle užší spojení s Bohem, zjistíte, že je nemají.“

Musím říci, že jsem se trochu polekal. Nikdy bych nechtěl, aby kdokoli z mého sboru mohl říci o našem vedení něco takového.

Na rozhovor jsem však nedokázal přestat myslet. Říkal jsem si: mohu takto špatně vést svůj sbor? Asi ano, ale nedokázal jsem si nic vybavit. I já z kazatelny říkám jak máme žít. Sbírky ve sboru děláme a desátky učíme doufám se střízlivým důrazem. Nikdy jsem netoužil vzít za někoho odpovědnost nebo se dokonce stavět do pozice toho, kdo má nejlepší spojení s Bohem. A konečně snažit se pomoci lidem rozvinout vztah k Bohu je docela zásadní role pastora.

Nestačil jsem se zkrátka divit tomu co čtu.

Později jsem si ale uvědomil, že slova této sestry snad možná nebyla ani tak obžalobou sboru kam chodila, jako spíš odhalení toho, do jakého myšlení se může křesťan o církvi dostat. Ať už to bylo jakkoli, toto určitě není smysl církve...

Nenechme tedy prosím nikdy vstoupit do našeho srdce myšlení, že církev sama o sobě nám může dát jistoty – jen Bůh je naše jistota. Nedávejme své finance do církve jen jako v nějakém komunitním spolku lidí s hezkou vizí. Dávejme je vždy Bohu. Vím, zní to divně, fyzicky prostě skončí na sborovém účtu, ale doufám že v duchovním smyslu je Pán vidí jinde. To, jak máme žít nám říká Bůh v Bibli. Buďme vděční, že nám to mohou ti, co slouží slovem vhodně přiblížit a pomoci nám Boží slovo lépe aplikovat ve svém životě – pak už by opravdu nemělo smysl ani kázat. Konečně odpovědnost, zda budeme Boží slovo žít, je stejně na nás.

 No a pastoři? Pastoři jsou lidé jako všichni ostatní, jen mají od Boha specifický úkol. Kéž ho dělají tak, aby se Bůh radoval a mají milost jak pomoci jiným upevnit svoji víru a nalézt svou roli v Božím království.

Bible říká, že za jistých okolností můžeme ukazovat cestu jeden druhému. A k tomu vlastně společenství s lidmi v církvi slouží nejvíce. Není to sektička s nějakým všemocným superduchovním vůdcem. Je to společenství lidí, kteří byli shromážděni kolem Krista, aby ho následovali, uctívali a sloužili těmi dary, které jim Pán dal. Ne pro výkon, ale z lásky a s vědomím, že více než identita služebníků je zde naše identita Božích synů a dcer.

Ze srdce bych si přál aby nám to bylo všem jasné. Aby žádný vedoucí svým jednáním netlačil nezdravé hodnoty a stejně tak, aby ti kteří svou službu dělají upřímně a z lásky k Bohu, nebyli osočeni z něčeho co nikdy neučili a nezpůsobili. Věříme-li v Boha, věřme i v církev která je jeho nejmilovanější nevěstou a společenstvím za které položil svůj život.