Jen srozumitelná a otevřená církev?

 Pravděpodobně jste se již setkali s důrazem na větší srozumitelnost a otevřenost církve nevěřícím lidem. Cílem mé úvahy není tuto snahu o otevřenost zpochybnit, ale dát jí správný biblický základ. Plně se ztotožňuji s tím, že pokud ke svým modlitbám za nevěřící svět neumíme přidat i srozumitelné webové stránky a přívětivé prostředí budovy, kde se scházíme, je to to trochu podivné. Pokud je církevní bohoslužba vedena tak, že nevěřící návštěvník má pocit, že přišel do uzavřené komunity lidí a je tam jaksi „navíc“, tj. nezván a nevítán, je něco opravdu hodně špatně. Mimochodem, všimli jste si, že klasický kostel je kolikrát pro nevěřícího docela srozumitelnou a přívětivou variantou? Je to totiž veřejný prostor, kde se ho nikdo nebude ptát, proč tam přišel a kdo ho pozval.

Je řada možností, jak hledajícím lidem otevřít dveře církve. Od propagačních materiálů až po uspořádání bohoslužby. To, co mě však občas znepokojí, je představa, že se důraz na srozumitelnost a otevřenost církve stane alfou a omegou naší evangelizace. Pocit, že musíme vytvořit jakési umělé, sekulární prostředí, aby se nás nevěřící nelekli, může být někdy mimo mísu. Dokonce to může být podobně směšné, jako když si indián při prvním kontaktu s bělochem nasadí klobouk, aby se přizpůsobil.

Nedávno jsem se setkal se zajímavým názorem, že hodnoty srozumitelnosti a otevřenosti pro svět bývají zpravidla víc oceňované lidmi věřícími. Zejména dlouhodobě věřícími a mladými lidmi, kteří se již v církvi narodili. Pravděpodobně proto, že nám delší čas ve sboru může časem trochu „lézt na mozek“. To se často i děje, když žijeme jen pro sebe a ztrácíme vztah k misii a okolnímu světu. Nevěřící člověk není u vytržení z toho, že používáme facebook, chodíme do kina a hrajeme jejich oblíbený hudební styl. Spíš se bude dívat, zda to, co děláme, děláme  s nadšením a opravdovostí.

Takový člověk může být kolikrát právě jistou nesrozumitelností a neprobádaností přitahován. Není zas tak nemoudrý, aby nechápal, že dosud nepoznané věci vyžadují úsilí je prozkoumat. Proto také lidstvo rádo cestuje po zemi i po nebi, dělá vědecký výzkum nebo hledá odpovědi na složité filosofické otázky. Zájem o záhady, okultimus a mystická náboženství to doplňují. Drtivá většina lidí na této planetě věří nějakému na první pohled nesrozumitelnému náboženství.

Usuzuji tedy, že nevěřícího neodradí, když něčemu v církvi nebude hned rozumět, ale určitě ho odradí, když pocítí, že se s ním nepočítá a ze setkání s námi nebude cítit upřímný a přirozený zájem. Onen upřímný zájem by měl být také skutečně upřímný. Nejde nám o to získávat lidi jako „marketingoví apoštolové“. Kvůli kávě zdarma jistě neuzavřeme úvěr u banky, natož změníme svůj světonázor. Každopádně bonus kávy zdarma je jistě příjemný.

To, co je ovšem pro oslovení světa naprosto zásadní podmínkou, je Boží přítomnost v církvi.

Možná tomu nebudete věřit, ale nevěřící lidé jsou naprosto hladoví po Bohu. Potřebují v životě někoho, kdo jim dá naději, kdo je všemohoucí a vševědoucí. Někoho, kdo je bude milovat, kdo jim bude rozumět a kdo jim odpustí jejich viny. Tím je náš Bůh a Pán Ježíš Kristus. Následovaly ho zástupy lidí, ačkoli k nim kolikrát hovořil v hádankách a podobenstvích! Když ho hledaly, zmizel, když bylo třeba, tak je tvrdě napomínal. Po smrti se zjevil jen několika lidem a celé zástupy nechal v naprosté nejistotě, ačkoli se mohl ukázat všem.

Skrze Ducha Svatého je Ježíš přítomen i v dnešní církvi. Přesněji řečeno, je přítomen v každém z nás. Otázka tedy zní: jsme křesťany, kteří umí dát druhým naději, lásku, porozumění, odpuštění a pravdivé slovo v pravou chvíli? Setkávají se s Ježíšem v nás? S Ježíšem v církvi? Člověk naplněný Duchem Svatým s sebou nese mocnou Boží přítomnost.

Křesťan naplněný Duchem Božím je tím největším magnetem pro lidi, kteří Ježíše neznají a to i za cenu, že mu hned nebudou všichni rozumět a nebude se v naší budově cítit jako v malém obchodním centru Olympia, plném služeb a nablýskaného prostředí.

Určitě se snažme, aby to v našich modlitebnách nevypadlo jako v zapomenuté hospodě a lidé se mezi námi cítili dobře, ale nezapomeňme, že skutečné Boží království přichází výhradně v moci Ducha Svatého a nikdy ne jinak!

My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.

1 Kor 2:12–14