Je pouliční evangelizace vždy nutná?

Občas se mi stává, že upozorním na nebiblické učení mezi určitou skupinou křesťanů. Při rozhovoru však člověk, který je obhajuje, zmíní: „Ano, to učení se mi také nezdá, ale oni pravidelně stojí na ulici a káží evangelium. My to neděláme, a tak nemáme právo je soudit.“

Jinými slovy říká: „Jsou lepší než my, protože oni na rozdíl od nás poslouchají Boha…“ Setkávám se s tímto argumentem často, a také jsem ho sama párkrát použila. Čím více však studuji Písmo, tím silnější mám pocit, že je špatný.

K pouličním evangelizacím mám zvláštní vztah, který se časem proměňuje. Někdy, když jdu po městě a vidím lidi kázat, tak si říkám, že je mi jich líto. Co když mají strach, že pokud to nebudou dělat, Bůh se na ně bude hrozně zlobit? Uvědomuji si však, že je to jen můj problém a jejich motivy mohou být úplně jiné.

Uvěřila jsem v devadesátých letech a stát na ulici a kázat evangelium pro mě bylo jakési synonymum poslušnosti Bohu. Pokud člověk nebyl ochoten se postavit na nějaké veřejné místo, rozdávat tam letáky, případně mluvit do mikrofonu, byl méněcenný křesťan a mysleli jsme si o něm, že možná ve skutečnosti ani nevydal svůj život Bohu, když se za Ježíše stydí. Proto jsem se vždycky hecla a ačkoliv jsem se necítila příjemně, řekla jsem si: „Pane, ty mi za to stojíš, za všechnu tu ostudu, protože tě mám ráda.“ Brala jsem to jako svoji křesťanskou povinnost.

Svou křehkou víru, o níž jsem se svým rozumem těžce bojovala, jsem natolik chránila, že jsem byla ochotná pro Boha udělat téměř cokoliv.

Mé evangelizační intervence byly vcelku úspěšné. Kdybych si zapisovala, kolik lidí jsem takto oslovila a přivedla do církve, byl by to docela slušný seznam. Věřila jsem, že je to důkazem, že mám dar evangelisty, a moje sebevědomí v této oblasti rostlo. Nakonec mi oslovování lidí téměř přestalo dělat potíže.

Pochybnosti jsem si raději nepřipouštěla. Týkaly se více mých postojů, než výsledku snažení, ty byly celkem uspokojivé. Přicházely mi na mysl otázky: “Opravdu ty lidi miluju? Opravdu mi na nich záleží? Neplním si jen náboženskou povinnost, abych náhodou nepropadla Božímu trestu?”

Vždycky jsem se snažila o lidi, které jsem takto do církve přivedla, pečovat. Byla to zdlouhavá práce s nejistými výsledky, kdy ti, kteří veřejně vyznali Ježíše na ulici, teprve dodatečně zjišťovali, co to znamená. Často šlo o zoufalé lidi na okraji společnosti, kteří přijali jakoukoliv pomoc od kohokoli, kdo se naskytl. Někteří upřímně hledali Boha, jiní jen přátelství a občas se našli i takoví, kteří v křesťanech viděli snadný zdroj materiálního zisku. Společenství, ve kterém jsme se scházeli, bylo přesným odrazem této reality. Všichni byli věčně bez peněz, mnozí neměli kde bydlet a málokdo měl stabilní práci.

Díky Bohu za každý proměněný život a díky Bohu za každého, kdo lidem na okraji společnosti slouží. Snažím se však ukázat, že jde jen o určitou skupinu lidí, kteří na tuto formu sdílení evangelia reagují. Jsou tu však i další, a je jich mnohem víc, kteří se potřebují s Bohem setkat úplně jiným způsobem.

Probíráme teď na skupince knihu Skutků. Záměrně si všímám každé zmínky o tom, jak apoštolové zvěstovali evangelium. Musím přiznat, že jsem nenašla jediné místo, které by odpovídalo dnešní evangelizační praxi. Máme představu, že kázat evangelium znamená stoupnout si na ulici a mluvit. Nejlépe do mikrofonu.

První taková událost v dějinách církve se stala o Letnicích. Okolnosti, které k ní vedly, byly zcela jiné než dnes. Apoštolové byli naplnění Duchem svatým, lidé, kteří v té době byli shromážděni v Jeruzalémě při příležitosti svátku Letnic, zjistili, že se děje něco zvláštního, tak se šli podívat, o co jde, a apoštol Petr využil situace, aby jim zvěstoval evangelium.

Další významnou událost vidíme hned o kapitolu dále. Petr a Jan šli do chrámu. Byli na své obvyklé cestě na bohoslužbu a potkali žebráka u brány. Na pokyn Ducha svatého uzdravili nemocného a opět se srotil dav. Oni využili příležitosti, aby lidem oznámili, že mesiáš, na kterého čekají, už přišel.

Podobných událostí můžeme ve Skutcích vystopovat více. Nikde jsem však nenašla nějakou prvoplánovou zmínku, kdy by si apoštolové jen tak stoupli na roh ulice a mluvili na procházející lidi.

Ani slavná Pavlova řeč na Areopagu nezačala tímto způsobem. Dovedli ho tam filosofové, se kterými mluvil každý den na náměstí. Při troše fantazie by se dalo odvodit, že tam opravdu stál a kázal. Ale ani zde to není jasně řečeno. Možná se jen připojoval k jejich debatám a ukazoval na Krista.

A to jsme v prvním století, kde se zprávy veřejným vyhlašováním na tržištích a jiných lidnatých místech opravdu běžně šířily. Pokud chtěl nějaký vládce něco vyhlásit, poslal tam své úředníky, aby jeho ustanovení přednesli.

Jak se však podobné vyhlášky šíří dnes? Připadá mi až legrační představa, že by vláda vydala nařízení o opatření proti šíření nemoci, postavila někde na náměstí tribunu a úředníci by předčítali zákon davu.

Kde dnešní době hledáme informace? Nepatřím k lidem, kteří když jdou po ulici a slyší tam někoho mluvit, tak se zastaví. Je jedno, jestli ten člověk přednáší o zdravé výživě, týrání zvířat anebo o Kristu. Je mi prostě nepříjemné stát v davu a někoho poslouchat. Pokud hledám informace, zajdu na internet, pustím si rádio, přečtu noviny nebo jdu do knihovny. Rozhodně ne na náměstí. Věřím, že se takoví lidé najdou, ale nepovažuji to za hlavní informační kanál.

Když apoštol Pavel sdílel Krista, prvním místem, na které šel, byly vždy synagogy. Chodil kázat mezi Židy očekávající mesiáše. Často to dopadlo tak, že byl vyhnán a spolu s těmi, kteří uvěřili jeho zvěsti, se začal scházet někde jinde. Noví učedníci přiváděli další lidi, aby si jeho kázání poslechli. Přicházeli obchodníci, uvěřili v Jediného Boha a na svých cestách po tehdejším světě sdíleli evangelium s těmi, se kterými se potkali. Členové domácnosti sdíleli evangelium se svými bližními, otroci se svými pány, vojáci se svými spolubojovníky, lidé věznění pro víru s těmi, se kterými sdíleli vězení a se svými vězniteli…

Zpráva o vykoupení se šířila do celého světa tak, jak to Pán Ježíš přikázal, ale bylo to zcela přirozenými cestami. Naopak postupem času se křesťané přesouvali stále více do ilegality. Veřejným vystoupením by riskovali pronásledování a popravy.

Mé zamyšlení nemá být útokem na pouliční evangelizace. Věřím, že mají své místo, ale je důležité vědět, k čemu jsme povoláni, a nedávat rovnítko mezi pouliční kazatel = dobrý křesťan, případně dobrá církev, která se nebojí vyjít do ulic. Na tento argument často narážím a považuji ho za nebiblický. Dokonce ani v epištolách apoštolové k takové praxi nikde plošně nevybízeli.

Náš život a naše skutky mluví hlasitěji než naše slova. Doba první církve byla bouřlivá a plná myšlenek. S rostoucím vlivem Římské říše se šířilo učení slavných filosofů, židé očekávali svého mesiáše, povstávali mezi nimi falešní mesiášové, kteří jim slibovali obnovení království, zároveň kvetly různé náboženské kulty provázané tajemnými zážitky a zázraky. Přesto křesťanství v této silné konkurenci uspělo. Věřím, že jedním z důvodů byla opravdovost učedníků, jejich proměněné životy a ochota za svoji víru umírat.

Buďme připraveni vydávat svědectví o Kristu. A hledejme způsoby, jak být solí a světlem naší společnosti. Věřím, že pokání a obrácení jednotlivců je jedinou nadějí pro náš nemocný svět. Nenechme se však svázat představou, že pokud nesdílíme evangelium na ulicích, tak jsme mimo Boží vůli a neplníme jeho přikázání.

Markéta