Mistr Sklář

Naděje

Pohřbené sny, hořké slzy.

Nadějné dny plné světla,

které střídají

stíny pochybností a zklamání.

Naděje života rozpadlé v prach,

bereš do rukou a vdechuješ mu důvod.

Smysl přesahující lidské představy,

cíl, který jsi zamýšlel od věků.

Bereš do svých rukou střep,

A když jej prosvítí Tvé světlo,

na holé stěně se náhle objeví duha.

Tam kde já vidím střep,

Ty vidíš duhu.

Kde vidím zánik,

Ty vidíš slavný začátek.

Sklářský štěrk měníš v duhovou hru,

pro potěchu a radost mnohým.

Jsi Mistr sklář.

Cesta

Ukaž mi, Pane cestu,

cestu houštinou, které se mnozí vyhnou.

Miluji dobrodružství a poznání.

Netoužím po snadné pěšině

mezi panelovými zdmi.

Toužím po mechových zátiších,

které se objeví, když se rozhrnou trnité keře.

Po růžových paloučcích na lesních mýtinách,

skrytých pokladech, které se nachází tam,

kam se odváží jen ten, kdo miluje cestu bolesti.

Co oko nevidělo, 

Ucho neslyšelo, 

co člověku ani na mysl nepřišlo, 

připravil Bůh těm, kteří Ho milují.

Mozaika snů,

Barevné odlesky skleněných střepů,

Tvoří na stěně

Zmateně krásné duhové obrazce.

To je jen začátek, jen to lidské.

V ruce Mistra skláře stává se z nich nadpřirozený obraz.

Odlesk tajemství a krásy.

Kousek nebe na zemi,

co nepopíše lidský jazyk,

nenamaluje nejnadanější malíř,

nezahraje nejlepší hudebník.

Boží sláva zjevená v Jeho stvoření,

viděná očima, které On otevřel.

Toužím ji vidět.

Vidět a žasnout.

Očima rozšířenýma úžasem jako oči dítěte,

které spatřilo lesklý kamínek v horské bystřině.

Tajemný oblázek větší hodnoty

než všechny poklady, kterých si dospělí tak cení.

Podivuhodné jsou Tvé cesty.

A my, nebudeme-li jako děti;

nevejdeme do Tvého království.

Po čem toužím

Po čem toužím?

Je to plný klín?

Hudba dětských hlásků,

Rozeznívající sterilní místa mého domu?

Lidská náruč a objetí?

Vůně kůže a přítomnost, která říká: Nejsi sama?

Zahrada plná barevných květů,

jeden následující druhý,

takže je vždy dost krásy k uctívání?

Slova pochvaly a uznání?

Vděčnost za projevenou oběť a lásku?

Vlídný kout, kde mohu jen tak spočinout

s rukou zabořenou do šedého sametu spokojeně vrnícího stvoření?

Jeden den v Tvých nádvořích

je nad tisíců jinde.

Jsi to Ty!

Vášeň pro Tvůj dům mě stravuje.

Toužím Tě znát.

Niterně jako muž poznává ženu.

Odevzdat se Ti, jako žena muži.

Toužím poznávat tajemství Tvé lásky.

  

Důvod

Snad proto, že jsem nepoznala velkou nouzi,

není bohatství to, po čem toužím.

Hledám víc.

Hledám smysl a cíl

co jsi vložil do svého stvoření.

Účel všeho.

Důvod bytí.

Důvod stvoření?

Proč jsi nás stvořil?

Proč, když jsme Tvůj stvořitelský záměr porušili,

necháváš nás trpět?

A nejen to.

Trpíš spolu s námi

a Tvé utrpení je neskonale větší než naše.

Neboť znáš nejen naši bolest, ale i příčiny a důsledky.

Ve spojení  srdcí prožíváš

každé křečovité zachvění

pronikající našim tělem i myslí.

Nesnesitelnou bolest milionů lidí,

snášíš v jediný okamžik

a zakoušíš na svém těle.

Tak velká je Tvoje láska.

Klesám před Tebou v úžasu a zmatku:

Proč jsi mě stvořil?

Proč se mnou trpíš?

Jaký je Tvůj věčný důvod?

JE TO LÁSKA!

Spojení dvou duší v jednom prchavém a zároveň věčném okamžiku!

Toužím ho s Tebou zažívat a do něj se nořit.

Toužím tuto zvěst sdílet s Tvým stvořením,

Tak aby i oni zatoužili po tomto věčném spojení.

BÝT S TEBOU A V TOBĚ!

To je tajemství svatyně svatých

Jednou tam budeme napořád,

Ale teď je čas se vrátit.

Pozorovat odlesk Tvojí slávy

V duhové hře skleněných střepů na bílé stěně.

Dál se prodírat trnitým lesem

a očekávat růžový palouček.