Až se sejdem

V ta rána,
kdy smutek koupel obstarává.
Bránou snu se bolest do vědomí dere,
skrz dubová stavidla si cestu razí žal.

Proč se mi vždycky o tátovi zdá?
Pilná ruka, co se nezastaví,
bystrý mozek co řešení vždy zná?
A někde vzadu, já.
S vypětím sil vláčím alespoň cihlu,
kus hlíny na stavbu života.
Závodník, co přišel zúčastnit se,
silou vůle plazící se cílovou rovinkou.
Diváci dávno zmizeli,
jen úklidová služba zametá voskované kelímky.

Život by byl pustý bez bolesti duše,
protějšek radosti obnažuje skryté rány.
Bůh má plán,
kde však vzít odvahu,
píli a odhodlání?

Hledím na jeho poslední dny
Plakali jsme spolu.
Zoufale bezmocní.
On neschopen přinutit k poslušnosti mysl ani tělo.
Já zoufale přihlížející jeho tichému utrpení.
Plakali jsme,
Náhle oba stejně slabí,
u propasti věčnosti.

Tam se znovu sejdem.
Přijdeš a podáš mi ruku,
požádáš Boha o svolení,
zase být se mnou v těžké chvíli,
až Tě budu následovat na druhý břeh.