Jen srozumitelná a otevřená církev?

 Pravděpodobně jste se již setkali s důrazem na větší srozumitelnost a otevřenost církve nevěřícím lidem. Cílem mé úvahy není tuto snahu o otevřenost zpochybnit, ale dát jí správný biblický základ. Plně se ztotožňuji s tím, že pokud ke svým modlitbám za nevěřící svět neumíme přidat i srozumitelné webové stránky a přívětivé prostředí budovy, kde se scházíme, je to to trochu podivné. Pokud je církevní bohoslužba vedena tak, že nevěřící návštěvník má pocit, že přišel do uzavřené komunity lidí a je tam jaksi „navíc“, tj. nezván a nevítán, je něco opravdu hodně špatně. Mimochodem, všimli jste si, že klasický kostel je kolikrát pro nevěřícího docela srozumitelnou a přívětivou variantou? Je to totiž veřejný prostor, kde se ho nikdo nebude ptát, proč tam přišel a kdo ho pozval.

Je řada možností, jak hledajícím lidem otevřít dveře církve. Od propagačních materiálů až po uspořádání bohoslužby. To, co mě však občas znepokojí, je představa, že se důraz na srozumitelnost a otevřenost církve stane alfou a omegou naší evangelizace. Pocit, že musíme vytvořit jakési umělé, sekulární prostředí, aby se nás nevěřící nelekli, může být někdy mimo mísu. Dokonce to může být podobně směšné, jako když si indián při prvním kontaktu s bělochem nasadí klobouk, aby se přizpůsobil.

Nedávno jsem se setkal se zajímavým názorem, že hodnoty srozumitelnosti a otevřenosti pro svět bývají zpravidla víc oceňované lidmi věřícími. Zejména dlouhodobě věřícími a mladými lidmi, kteří se již v církvi narodili. Pravděpodobně proto, že nám delší čas ve sboru může časem trochu „lézt na mozek“. To se často i děje, když žijeme jen pro sebe a ztrácíme vztah k misii a okolnímu světu. Nevěřící člověk není u vytržení z toho, že používáme facebook, chodíme do kina a hrajeme jejich oblíbený hudební styl. Spíš se bude dívat, zda to, co děláme, děláme  s nadšením a opravdovostí.

Takový člověk může být kolikrát právě jistou nesrozumitelností a neprobádaností přitahován. Není zas tak nemoudrý, aby nechápal, že dosud nepoznané věci vyžadují úsilí je prozkoumat. Proto také lidstvo rádo cestuje po zemi i po nebi, dělá vědecký výzkum nebo hledá odpovědi na složité filosofické otázky. Zájem o záhady, okultimus a mystická náboženství to doplňují. Drtivá většina lidí na této planetě věří nějakému na první pohled nesrozumitelnému náboženství.

Usuzuji tedy, že nevěřícího neodradí, když něčemu v církvi nebude hned rozumět, ale určitě ho odradí, když pocítí, že se s ním nepočítá a ze setkání s námi nebude cítit upřímný a přirozený zájem. Onen upřímný zájem by měl být také skutečně upřímný. Nejde nám o to získávat lidi jako „marketingoví apoštolové“. Kvůli kávě zdarma jistě neuzavřeme úvěr u banky, natož změníme svůj světonázor. Každopádně bonus kávy zdarma je jistě příjemný.

To, co je ovšem pro oslovení světa naprosto zásadní podmínkou, je Boží přítomnost v církvi.

Možná tomu nebudete věřit, ale nevěřící lidé jsou naprosto hladoví po Bohu. Potřebují v životě někoho, kdo jim dá naději, kdo je všemohoucí a vševědoucí. Někoho, kdo je bude milovat, kdo jim bude rozumět a kdo jim odpustí jejich viny. Tím je náš Bůh a Pán Ježíš Kristus. Následovaly ho zástupy lidí, ačkoli k nim kolikrát hovořil v hádankách a podobenstvích! Když ho hledaly, zmizel, když bylo třeba, tak je tvrdě napomínal. Po smrti se zjevil jen několika lidem a celé zástupy nechal v naprosté nejistotě, ačkoli se mohl ukázat všem.

Skrze Ducha Svatého je Ježíš přítomen i v dnešní církvi. Přesněji řečeno, je přítomen v každém z nás. Otázka tedy zní: jsme křesťany, kteří umí dát druhým naději, lásku, porozumění, odpuštění a pravdivé slovo v pravou chvíli? Setkávají se s Ježíšem v nás? S Ježíšem v církvi? Člověk naplněný Duchem Svatým s sebou nese mocnou Boží přítomnost.

Křesťan naplněný Duchem Božím je tím největším magnetem pro lidi, kteří Ježíše neznají a to i za cenu, že mu hned nebudou všichni rozumět a nebude se v naší budově cítit jako v malém obchodním centru Olympia, plném služeb a nablýskaného prostředí.

Určitě se snažme, aby to v našich modlitebnách nevypadlo jako v zapomenuté hospodě a lidé se mezi námi cítili dobře, ale nezapomeňme, že skutečné Boží království přichází výhradně v moci Ducha Svatého a nikdy ne jinak!

My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.

1 Kor 2:12–14

„Křesťanští“ bojovníci za pravdu

Ne, nebojte se, nebudu psát o křesťanech se samopalem. Jednak nikoho takového neznám a také vím, že spojovat násilí s křesťanstvím je nemožné. Jedině, že by se našel podivín, který se hlásí ke křesťanům, ale nikdy nečetl Bibli.

Budu naopak psát o lidech, kteří Bibli četli hodně, ale udělali si z ní samopal na „oklamané“ spoluvěřící.

Nesetkáváte se na internetu s různými materiály, které si berou za cíl poukazovat na tzv. falešná učení v církvi? Kolikrát jsou jim věnovány celé weby, na Youtube můžeme vidět horlivé kazatele pravdy všeho druhu, na Facebooku provokativní příspěvky.

Ne že by v církvi čas od času neproběhla nějaká ta teorie, která se nad Biblí pouze ohřála. Ta jistě korekci potřebuje. Ale mrzí mě, když potírání různých excesů v církvi začne být pro někoho koníčkem. Takový lidé vlastně na internetu neumí zveřejnit nic jiného než varování. Žádné povzbuzení, žádné skutečně užitečné poučení ani normální příběh ze života. Jen varování…

Zpravidla milují reformátory všech národností a dob. Že oni reformátoři měli také lecjaké mezery ve své teologii i praxi, už pro ně není tak důležité, jako když má někdo mezery v teologii dnes a dokonce sedí hned vedle nich ve sboru.

Tito lidé milují radikální vyznání a postoje. Nejsou schopni nadhledu a nepřipouští více možných výkladů na obtížnější místa v Bibli. Žijí v postojích neustálého ohrožení ze strany satana. Mluví o něm vlastně docela hodně, takže nám rádi nabízejí svoji ochranu. Cítí se oblažení poznáním, když ví, kdo je ona nevěstka v knize Zjevení a kdo že to tajně postupně přepisuje Bibli ke svému prospěchu.

Tito lidé ovšem neumí držet za stejný provaz, takže někteří se chytí do nové teorie o době vytržení církve a druzí je za to zase následně patřičně zkritizují. Zase další si ji upraví a hned znají přesné datum druhého příchodu Pána. Neustále hledají a objevují pravdu. Pravda v Bibli je pro ně tak vysokou hodnotou, že nevidí další hodnoty v Bibli obsažené. Ve skutečnosti si nejvíce cení vlastního poznání.

Nejhorší ze všeho je, že to vlastně nemyslí špatně. A ani já bych si netroufl říci, že nejsou mí bratři a sestry. Jenže nespolupracují s Bohem na budování církve. Chtějí ji reformovat a výsledek je, že ji boří. A někteří hodně. Ovšem v Bibli je také psáno, že kdo ničí církev, toho zničí Bůh, a to už není legrace…

Já sám bych ani neměl chuť na toto téma psát, kdyby mě tak neskutečně nepopouzelo k hněvu, když například nově obrácenému člověku takový samozvaný reformátor pomotá hlavu a udělá z něho někoho horšího, než je sám.

A v neposlední řadě, nejde jen o jakýsi nepořádek v církvi, ale o lidi mimo církev, kteří si pak dělají o křesťanech nevalný obrázek. A tak lidé, kteří najdou naději v tom, že spása přece jen neleží jen ve Vatikánu, zjistí, že leží zase někde jinde, a právě jen tam u té „pravé“ nevěsty Kristovy, která se schází na ulici…číslo popisné…

Jenže spása ani pravda nám nebyla dána k svévolnému používání. Spása i pravda je samotný Ježíš Kristus. Jeho nemůže nikdo ovládat a používat jeho výroky, jak se mu zachce, s rychlostí jeho softwaru pro studium Bible.

Chceme-li být opravdovými křesťany, reformujme nejdříve sami sebe a budujeme v lásce Kristovu církev bez roztržek a hádek. Potom nebudeme mít čas na vyhledávání třísek z očí lidí na celém světě.

PS: Omlouvám se za opravdu nudný článek, jelikož vím, že většině mých přátel je to jasné. J

Bůh mi řekl…

Jak často můžeme v církvi slyšet tato slova. Musím upřimně říci, že když je slyším, trochu mě zamrazí v zádech. No a když to ještě řekne člověk, který se připravuje požádat o ruku takto Bohem identifikovanou sestru, nemrazí mě už jen v zádech…

Nejhorší na celé věci je skutečnost, kterou si je někdy těžké připustit. Bůh k nám v 99%  případů totiž nemluvil slyšitelnou řečí. Drtivá většina naší identifikace toho, co si myslíme, že nám Bůh chce říci, je založena tom, čemu věříme nebo chceme věřit.

Tak já například věřím, že Ježíš je Boží Syn. Je to asi to největší, co mi Bůh „řekl“, ale řekl mi to doopravdy? Jednoho dne jsem tomu uvěřil s takovou jistotou, že to neumím ani vysvětlit. Mohu ale říci, že mi to Bůh řekl slyšitelným hlasem? No neřekl.

Chtěl bych trochu varovat, pokud z něčích úst slyšíme taková vyjádření příliš často a s přílišnou jistotou. Ano všichni máme právo věřit čemu chceme. Ale když mi někdo bude tvrdit, že mu Bůh "řekl", nejsem povinen tomu věřit také. A to je právě ten problém. Když si je někdo příliš jistý a všude kolem sebe vypráví, co mu Bůh řekl, ve skutečnosti zavazuje své okolí k tomu, aby tomu muselo věřit, stejně jako on. Je to taková nezamýšlená manipulace. Běda pastorovi, který nepoznal, jak ke mně mluvil Bůh…

Tím ovšem netvrdím, že máme zlomit hůl nad hledáním Božího vedení, nebo dokonce rezignovat nad možností mít plnou jistotu v tom co nám Bůh "říká"! To by nás vedlo spíše do jalového hloubání a neplodného liberalismu. I já použiji občas formulaci, že mi Bůh "řekl". Měli bychom se však nejprve nechat poučit tím, co nám Bůh nejprve jasně říká v Bibli. A kromě těchto jasných instrukcí je zde i otázka schopnosti lidského srdce porozumět věcem ke kterým se Bible přímo nevyjadřuje. Myslím  tím otázky, které se týkají našeho osobního života, kdy se ptáme jak se v dané situaci rozhodnout.
 I židé se museli rozhodnout, zda je Kristus - Mesiáš mezi nimi, nebo zda je to jen podvodník.

Ježíš říká, že kdo chce činit Boží vůli, pozná, zda je jeho vyučování od Boha nebo mluví jen sám za sebe.

Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti.

 Bible, ekumenický překlad. (n.d.). (Jn 7:16–18).

Schopnost správně identifikovat to, co říká Bůh je tedy dána více faktory. Jeden z nich je čisté srdce, které opravdu chce dělat Boží vůli a které neoslavuje sebe, ale Boha. A to je vlastnost, kterou identifikovat můžeme. Není to tolik o nadpřirozeném daru nějaké duchovní navigace, jako spíše o charakteru. Vždyť i falešní proroci prorokovali ve Starém Zákoně jen vidění svých srdcí. Pravého proroka poznáte po ovoci. A ovoce nejsou jen výsledky, ale především charakterové vlastnosti. Však znáte ovoce Ducha…lásku, radost, pokoj…Dobré ovoce nepoznáte na pohled, ale až do něj kousnete.

Myslím tedy, že nám všem prospěje se trochu zamyslet nad tím, jaká slova volíme a jaké postoje zastáváme. Silně pochybuji o tom, že jednou Bohu budeme vyčítat: "vždyť ty jsi mi přece řekl, abych si vzala tohoto muže..."
 Bůh se zřejmě dost diví tomu, co mu podsouváme za jeho řeč. Odpovědnost je tedy nakonec jen na nás!

Říci, že věřím, že to či ono je Boží vůlí je mnohem moudřejší a pokornější vyjádření, než ten podivný křesťanský slang o mluvícím Bohu, kterého jsme většinou nikdy skutečně mluvit neslyšeli.

PS: A kdo by se o to chtěl přít, ať má na paměti, že bude blaze těm, co neviděli (neslyšeli) a přesto uvěřili :)