Mapa Izraele s významnými místy a událostmi pro snadnější orientaci v Bibli. Není úplně vyčerpávající ale víc by se tam už asi ani nevešlo.

 

Návaznost herodovské dynastie na Makabejské

 

Je pouliční evangelizace vždy nutná?

Občas se mi stává, že upozorním na nebiblické učení mezi určitou skupinou křesťanů. Při rozhovoru však člověk, který je obhajuje, zmíní: „Ano, to učení se mi také nezdá, ale oni pravidelně stojí na ulici a káží evangelium. My to neděláme, a tak nemáme právo je soudit.“

Jinými slovy říká: „Jsou lepší než my, protože oni na rozdíl od nás poslouchají Boha…“ Setkávám se s tímto argumentem často, a také jsem ho sama párkrát použila. Čím více však studuji Písmo, tím silnější mám pocit, že je špatný.

K pouličním evangelizacím mám zvláštní vztah, který se časem proměňuje. Někdy, když jdu po městě a vidím lidi kázat, tak si říkám, že je mi jich líto. Co když mají strach, že pokud to nebudou dělat, Bůh se na ně bude hrozně zlobit? Uvědomuji si však, že je to jen můj problém a jejich motivy mohou být úplně jiné.

Uvěřila jsem v devadesátých letech a stát na ulici a kázat evangelium pro mě bylo jakési synonymum poslušnosti Bohu. Pokud člověk nebyl ochoten se postavit na nějaké veřejné místo, rozdávat tam letáky, případně mluvit do mikrofonu, byl méněcenný křesťan a mysleli jsme si o něm, že možná ve skutečnosti ani nevydal svůj život Bohu, když se za Ježíše stydí. Proto jsem se vždycky hecla a ačkoliv jsem se necítila příjemně, řekla jsem si: „Pane, ty mi za to stojíš, za všechnu tu ostudu, protože tě mám ráda.“ Brala jsem to jako svoji křesťanskou povinnost.

Svou křehkou víru, o níž jsem se svým rozumem těžce bojovala, jsem natolik chránila, že jsem byla ochotná pro Boha udělat téměř cokoliv.

Mé evangelizační intervence byly vcelku úspěšné. Kdybych si zapisovala, kolik lidí jsem takto oslovila a přivedla do církve, byl by to docela slušný seznam. Věřila jsem, že je to důkazem, že mám dar evangelisty, a moje sebevědomí v této oblasti rostlo. Nakonec mi oslovování lidí téměř přestalo dělat potíže.

Pochybnosti jsem si raději nepřipouštěla. Týkaly se více mých postojů, než výsledku snažení, ty byly celkem uspokojivé. Přicházely mi na mysl otázky: “Opravdu ty lidi miluju? Opravdu mi na nich záleží? Neplním si jen náboženskou povinnost, abych náhodou nepropadla Božímu trestu?”

Vždycky jsem se snažila o lidi, které jsem takto do církve přivedla, pečovat. Byla to zdlouhavá práce s nejistými výsledky, kdy ti, kteří veřejně vyznali Ježíše na ulici, teprve dodatečně zjišťovali, co to znamená. Často šlo o zoufalé lidi na okraji společnosti, kteří přijali jakoukoliv pomoc od kohokoli, kdo se naskytl. Někteří upřímně hledali Boha, jiní jen přátelství a občas se našli i takoví, kteří v křesťanech viděli snadný zdroj materiálního zisku. Společenství, ve kterém jsme se scházeli, bylo přesným odrazem této reality. Všichni byli věčně bez peněz, mnozí neměli kde bydlet a málokdo měl stabilní práci.

Díky Bohu za každý proměněný život a díky Bohu za každého, kdo lidem na okraji společnosti slouží. Snažím se však ukázat, že jde jen o určitou skupinu lidí, kteří na tuto formu sdílení evangelia reagují. Jsou tu však i další, a je jich mnohem víc, kteří se potřebují s Bohem setkat úplně jiným způsobem.

Probíráme teď na skupince knihu Skutků. Záměrně si všímám každé zmínky o tom, jak apoštolové zvěstovali evangelium. Musím přiznat, že jsem nenašla jediné místo, které by odpovídalo dnešní evangelizační praxi. Máme představu, že kázat evangelium znamená stoupnout si na ulici a mluvit. Nejlépe do mikrofonu.

První taková událost v dějinách církve se stala o Letnicích. Okolnosti, které k ní vedly, byly zcela jiné než dnes. Apoštolové byli naplnění Duchem svatým, lidé, kteří v té době byli shromážděni v Jeruzalémě při příležitosti svátku Letnic, zjistili, že se děje něco zvláštního, tak se šli podívat, o co jde, a apoštol Petr využil situace, aby jim zvěstoval evangelium.

Další významnou událost vidíme hned o kapitolu dále. Petr a Jan šli do chrámu. Byli na své obvyklé cestě na bohoslužbu a potkali žebráka u brány. Na pokyn Ducha svatého uzdravili nemocného a opět se srotil dav. Oni využili příležitosti, aby lidem oznámili, že mesiáš, na kterého čekají, už přišel.

Podobných událostí můžeme ve Skutcích vystopovat více. Nikde jsem však nenašla nějakou prvoplánovou zmínku, kdy by si apoštolové jen tak stoupli na roh ulice a mluvili na procházející lidi.

Ani slavná Pavlova řeč na Areopagu nezačala tímto způsobem. Dovedli ho tam filosofové, se kterými mluvil každý den na náměstí. Při troše fantazie by se dalo odvodit, že tam opravdu stál a kázal. Ale ani zde to není jasně řečeno. Možná se jen připojoval k jejich debatám a ukazoval na Krista.

A to jsme v prvním století, kde se zprávy veřejným vyhlašováním na tržištích a jiných lidnatých místech opravdu běžně šířily. Pokud chtěl nějaký vládce něco vyhlásit, poslal tam své úředníky, aby jeho ustanovení přednesli.

Jak se však podobné vyhlášky šíří dnes? Připadá mi až legrační představa, že by vláda vydala nařízení o opatření proti šíření nemoci, postavila někde na náměstí tribunu a úředníci by předčítali zákon davu.

Kde dnešní době hledáme informace? Nepatřím k lidem, kteří když jdou po ulici a slyší tam někoho mluvit, tak se zastaví. Je jedno, jestli ten člověk přednáší o zdravé výživě, týrání zvířat anebo o Kristu. Je mi prostě nepříjemné stát v davu a někoho poslouchat. Pokud hledám informace, zajdu na internet, pustím si rádio, přečtu noviny nebo jdu do knihovny. Rozhodně ne na náměstí. Věřím, že se takoví lidé najdou, ale nepovažuji to za hlavní informační kanál.

Když apoštol Pavel sdílel Krista, prvním místem, na které šel, byly vždy synagogy. Chodil kázat mezi Židy očekávající mesiáše. Často to dopadlo tak, že byl vyhnán a spolu s těmi, kteří uvěřili jeho zvěsti, se začal scházet někde jinde. Noví učedníci přiváděli další lidi, aby si jeho kázání poslechli. Přicházeli obchodníci, uvěřili v Jediného Boha a na svých cestách po tehdejším světě sdíleli evangelium s těmi, se kterými se potkali. Členové domácnosti sdíleli evangelium se svými bližními, otroci se svými pány, vojáci se svými spolubojovníky, lidé věznění pro víru s těmi, se kterými sdíleli vězení a se svými vězniteli…

Zpráva o vykoupení se šířila do celého světa tak, jak to Pán Ježíš přikázal, ale bylo to zcela přirozenými cestami. Naopak postupem času se křesťané přesouvali stále více do ilegality. Veřejným vystoupením by riskovali pronásledování a popravy.

Mé zamyšlení nemá být útokem na pouliční evangelizace. Věřím, že mají své místo, ale je důležité vědět, k čemu jsme povoláni, a nedávat rovnítko mezi pouliční kazatel = dobrý křesťan, případně dobrá církev, která se nebojí vyjít do ulic. Na tento argument často narážím a považuji ho za nebiblický. Dokonce ani v epištolách apoštolové k takové praxi nikde plošně nevybízeli.

Náš život a naše skutky mluví hlasitěji než naše slova. Doba první církve byla bouřlivá a plná myšlenek. S rostoucím vlivem Římské říše se šířilo učení slavných filosofů, židé očekávali svého mesiáše, povstávali mezi nimi falešní mesiášové, kteří jim slibovali obnovení království, zároveň kvetly různé náboženské kulty provázané tajemnými zážitky a zázraky. Přesto křesťanství v této silné konkurenci uspělo. Věřím, že jedním z důvodů byla opravdovost učedníků, jejich proměněné životy a ochota za svoji víru umírat.

Buďme připraveni vydávat svědectví o Kristu. A hledejme způsoby, jak být solí a světlem naší společnosti. Věřím, že pokání a obrácení jednotlivců je jedinou nadějí pro náš nemocný svět. Nenechme se však svázat představou, že pokud nesdílíme evangelium na ulicích, tak jsme mimo Boží vůli a neplníme jeho přikázání.

Markéta

Porcelán

Mám slabost pro starý porcelán. Obdivuji jemnost a krásu jeho ornamentů ve spojení s křehce vypálenou hlínou. Když na mě internetu zamávaly krásně červeně zdobené hrníčky, vzpomněla jsem si na svoji známou, která si sice nepotrpí na porcelán, za to miluje červenou: „Bude to pěkný dárek, obzvlášť, když kamarádka zrovna prožívá těžké období. Snad ji tím potěším.“

Netrvalo dlouho a hrnky změnily majitele. Zrovna jsem měla doma celkem pěknou dárkovou krabici, ve které se dobře vyjímaly. Že je trochu menší a uložení porcelánu v ní nebude úplně bezpečné, jsem moc neřešila, protože šlo jen o krátký přesun.

V příhodný den jsem sbalila dárkovou krabici do tašky a vydala se na neohlášenou návštěvu. Mělo to být překvapení.

Zrovna jel okolo autobus a tak jsem využila příležitosti, abych si trochu zkrátila cestu. Sotva dosednu, padne mi zrak na tašku s krabicí, kterou jsem si odložila pod nohy a hlavou se mi mihne myšlenka: “Měla bys ji kousek posunout. Schodek na kterém leží je nebezpečný, kdyby náhodou autobus prudce zabrzdil, taška poletí přes celou uličku.” Přišlo mi to naprosto nesmyslné, zabrzdění by muselo být opravdu prudké, aby se něco takového stalo. Přesto myšlenka byla dosti silná a tak, abych dodala duši více klidu, začala jsem zavazadlo přemísťovat. V ten moment autobus prudce zabrzdil. Porcelán zarachotil, jak narazil na tyčku. Lidé, kteří se nestihli lépe chytit se sbírali ze země. Pan řidič vylezl ze své budky, aby se ujistil, jestli se někomu něco nestalo. Někdo mu prudce vyjel do cesty a kdyby nezabrzdil, mohlo to dopadnout tragicky.

A jak dopadl můj porcelán? Přiznám se, že jsem neměla odvahu to zkoumat. Vzala jsem celou situaci jako vzkaz od Pána a s tím jsem celý náklad předala i dále. 

Ten vzkaz zní: Bůh ví, že jsi křehký. I když se Ti nedaří tak, jak by sis představoval, i když to vypadá, že se všechno obrací proti Tobě. Když nemáš ve svých rukou vůbec nic… On Má situaci pevně pod kontrolou. Důvěřuji Mu a naslouchej Jeho hlasu. On tě provede každým trápením. Máš mnohem větší cenu, než pár malovaných hrnků!

Markéta

PS: Prý se nerozbil ani kousek.

Jak poznat křesťanskou sektu

Známý biblický učitel Derek Prince v jednom svém vyučování říká: „Vezměte skupinu lidí, řekněte jim: „Vy jste ti jediní lidé, co mají správné poznání a zaručeně najdete následovníky.“

V tom, jak chápou sektu křesťané a ateisté nebo agnostici, je docela velký rozdíl. Pro někoho může být sektou každé náboženské uskupení, které od svých členů vybírá peníze na svůj provoz, nebo jen mluví o Bohu. Bible se však více než vnějších věcí dotýká učení, které v takových skupinách panuje.

Job svým přátelům vyčítá jejich přístup k němu slovy: „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost!“ Job 12,2

Tohle bych nazvala hlavním znakem křesťanské sekty. Vytváří okolo sebe jakýsi exkluzivní klub, kterému podsouvá myšlenku, že jen oni jsou ti praví, kteří mají poznání, a ostatní křesťané jsou v lepším případě jen méněcennými bratry, v horším případě odepsanými lidmi, kteří míří rovnou do pekla. Toto smýšlení se víceméně objevuje v každém společenství věřících. Své denominace si obvykle vybíráme podle nějakého klíče. Často je to učení, které je nám nejblíže a o kterém věříme, že se nejvíce blíží první církvi.

Když jsem byla jako mladá věřící obviňována jinými lidmi, že jsem se přidala k sektě, a četla jsem si znaky, jaké sekta obsahuje, usoudila jsem, že největší sekta se kterou jsem ve svém životě měla tu čest, byl dětský tábornický oddíl. Obsahoval snad všechny sektářské znaky. Od osvíceného vůdce, přes poslušnost pravidlům, která určil, a téměř náboženské úkony, po pocit nadřazenosti nad ostatními.

V Biblické definici sekty však jde o hlubší věci. Apoštol Pavel říká: Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování. (Kol 2,18 )

Lidé v křesťanské sektě mohou mít různé názory, proč ti ostatní neodpovídají správnému učení. Ale hlavním důvodem tohoto smýšlení je, že upírají podíl na spáse ostatním křesťanům.

Z tohoto plynou další okolnosti. Člověk, který je spasen vírou v Krista, je často velmi rafinovaně a nenápadně přesvědčován: „Ano, seš spasen, ale ještě ti něco chybí. Potřebuješ dodržovat ta a ta přikázání, denně číst Bibli, tolik a tolik hodin, potřebuješ dodržovat sobotu nebo pravidelně číst příspěvky našeho proroka a podřídit se jeho zvláštnímu zjevení…“

Zde se pohybujeme na hraně, až za hranou křesťanství. Pokud mezi člověkem a Bohem stojí nějaký prostředník, obvykle jde o vůdce dané skupiny, který zprostředkovává ostatním takové porozumění Písmu, na které by člověk sám při svém studiu nepřišel, jde do tuhého.

Apoštol Pavel také píše:

Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete. 1 Kor 1,13

Žádné tajné poznání! Nemyslím tím obraznou řeč často používanou např. v prorockých spisech, k té přistupujme s pokorou. Tyto úseky Písma v nás budí emoce, které nám mohou pomoci lépe poznat Boha, ale stavět na nich nějaká vyhraněná učení je nebezpečné, podobně jako dávat jediný správný výklad abstraktnímu obrazu nebo hudebnímu dílu.

Když jsem byla v Izraeli, setkala jsem se tam s lidmi, kteří používali Bibli jako osmisměrku. Protože nebyli vedeni Duchem svatým, hledali proroctví o poslední době způsobem, že vzali originální hebrejský text, vynechali z něj mezery, dali ho do pravoúhlého rastru a v tomto rastru hledali zašifrované tajné zprávy od Boha.

Ano, Bible je podivuhodná kniha. Neexistuje žádná jiná kniha na světě, kterou byste mohli číst každý den svého života a pořád v ní objevovat nějaká nová tajemství.

O tom se píše v listu Židům: Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti… Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí. Žd 6,1;6,3

Tato tajemství se týkají hlubšího poznání Boha a vždy nás uvádí do obecenství s Ním a k úžasu nad tím, co v našem životě a ve světě dělá. Nikdy nevede do nějakých skrytých nauk, které by stály proti základnímu smyslu Písma, nebo by dokonce snižovaly váhu Ježíšovy oběti a jeho Božství.

Materiální dopad členství v sektě, na který lidé často upozorňují, je podružná věc. Ježíš říká: „Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí?“ Mk 8,36 (CSP)

Posvěcujme se, usilujme o ovoce Ducha svatého a modleme se za duchovní dary, ať je naše víra živá, aby lidé neměli potřebu hledat „pravé křesťanství“ v různých podivných naukách, ale setkávali se skrze nás s Boží mocí. Dejme si pozor, abychom ve vlastním společenství sami nevytvářeli pocit výlučnosti oproti jiným skupinám křesťanů, a nenaslouchejme těm, kteří o tuto výlučnost usilují.

Buďme všímaví a pokud to jde, varujme druhé před členstvím v sektě. Potřebujeme být připraveni a s otevřenou náručí čekat na ty, kteří se vydali nesprávnou cestou. Vyhlížejme ztracené lidi, tak, jako otec vyhlížel marnotratného syna. Buďme připraveni pomoci jim vystoupit z bahna náboženství, plakat spolu s nimi nad jejich zklamáním. Buďme jim v pravý čas nablízku, abychom jim pomohli očistit jejich víru od balastu a najít ryzí vztah s naším Spasitelem.

„Konspirace“, které věřím

Svět neřídí tajné spolky, ale láska lidí k penězům.

 Peníze například ovlivňují:

 ⁃               Kvalitu denního tisku. I solidní média dokážou vyplodit zavádějící články pro vyšší čtenost. Tím ovlivňují myšlení i náladu mnoha lidí.

⁃               Sociální sítě. Tyto sítě sbírají naše data a proměňují je v zisk za reklamu.

⁃               Naši představu o štěstí. Přiznejme si, že hodně záleží na tom, co si můžeme v životě dovolit pořídit. 

A mohli bychom pokračovat opravdu dlouhým seznamem, protože i ta procenta masa v šunce jsou výsledkem finančních souvislostí.

 Pokud žijete zemi s dobrým zdravotním systémem a štěstí v lásce jste už našli, peníze budou skutečně významnou složkou ve vašem rozhodování. Tak to prostě chodí, zejména u lidí na západě a ve střední Evropě. Nebojují za identitu své země nebo za lidská práva. Bojují za ještě lepší místo pod sluncem, případně slávu a popularitu.

Vztah k penězům ale není tématem pouze u bohatých lidí.

I mnozí bohatí byli dříve chudí, nebo prostě jen průměrně zajištění. I nemajetný člověk může být lakomý a jeho chamtivostí mohou trpět jiní. Zápas o poslední zlevněné máslo v samoobsluze je v principu úplně stejný jako zápas o nákup další firmy. Možná nezápasíš o máslo, ani firmu, ale o ještě lepší zaměstnání, lepší auto nebo dům. 

Mít tyto věci není špatné. Otázkou je, jak v tomto zápase o zisk obstojí náš charakter. Co jsme ochotni za zisk obětovat? Vztahy, čas nebo čest…?

 

To, co nakonec hýbe celým světem, je morální charakter lidí. V tomto případě charakter, který je testován lákadlem zisku ve vlastní prospěch.

Tento charakter nevyřeší žádný politický systém. Je jedno, zda jste pravičák nebo levičák, demokrat nebo komunista.

Lidé se musí měnit uvnitř. Ale aby byl člověk ochoten se změnit, musí k tomu mít opravdu dobrý důvod nebo silnou motivaci.

To, že nás dovede měnit láska k zisku, už víme. Pro peníze lidé změní i město, ve kterém bydlí. To normálně neuděláte. V extrémním případě vidíme případy, kdy člověk pro peníze i zabije.

Co nás ale mění v tom pozitivním slova smyslu? Co ovlivní naše chování a naše priority? Co nás motivuje k dávání? Co přinutí člověka sledovat více jiné cíle než finanční? Nešidit výrobky, pracovat poctivě, neobelhávat neexistující slevou, nešokovat lidi bulvárními titulky v tisku? Jsem přesvědčen, že je to naše vnitřní přesvědčení.

 

Musíte v něco věřit, abyste dokázali jít i proti vlastním zájmům, pokud to přinese dobro. Víra je centrum naší energie, naší motivace a pohnutek. Vše, co děláme, děláme proto, že jsme o něčem přesvědčeni. O něčem, co je důležitější než náš zisk a prospěch. Otázkou tedy zůstává: v co věřit?

Máme svobodu, aby každý věřil, čemu chce, ale musíme si připustit, že to mohou být i hlouposti a lži. Nebyli bychom jediní, kdo se na světě zmýlili.

Co je však pravda? Co může být předmětem víry, která nás proměňuje k lepšímu?

Tuto otázku už kdysi položil Pilát Ježíšovi.

Ježíš tehdy mlčel. Co měl taky říci, když sám stál jako ztělesněná pravda před Pilátem, jak je psáno v Bibli.

 

Ano, můžeme být přesvědčení o různých informacích, myšlenkách, filozofiích a náboženstvích.

Moje osobní zkušenost je však je, že než věřit náboženským dogmatům či nestálým filozofickým konceptům, je lepší důvěřovat osobě, která nelže a jejíž charakter je osvědčený. Obtížně takovou osobou hledáme mezi politiky, ale jako životního partnera víme, že ji například najít musíme.

Je úžasné mít kolem sebe lidi, kterým můžeme plně důvěřovat. Mezi nimi jsem však našel někoho, kdo je v tomhle ohledu opravdu dokonalý.

A ano, je to Ježíš Kristus. Dokonalý obraz Boha na zemi, cesta, pravda a život.

Věřím, že jen on může pomoci lidstvu změnit jeho vnitřní motivaci, pokud ovšem bude ochotno změnit svoji víru. Posunout ji od dogmat nebo falešných hodnot k osobě našeho stvořitele. Ježíš je vlastně opakem oné lásky k zisku. Je vlastně ztělesněním štědrosti. Vždyť za nás zaplatil cenu nejvyšší, svůj život.

Pokud nás jeho příklad nepřesvědčí o jiných ideálech, než je běžné, obávám se, že každý z nás zůstane onou tajnou příčinou, proč lidstvo směřuje k vlastnímu zániku. Zániku, který je určován lidskou touhou po vlastního zisku.

Takže ano, tahle úvaha není konspirací v pravém slova smyslu. Nicméně utajený nepřítel, je odhalen. Skutečně existuje někdo, kdo tajně tahá za nitky světového dění. 

Jsi to ty, já a s námi miliardy lidí, kteří předvídatelně směřují za svým prospěchem.

Jestli se pereš o levné máslo, sedadlo u okýnka, o větší území tvého státu, nebo o data uživatelů tvé vlastní sociální sítě, na tom už tolik nezáleží.

Jednou se možná staneš člověkem, který bude mít velký vliv něco změnit. Pokud však nenecháš změnit sebe, budeš mít stejně podíl na tomto hamižném celosvětovém spiknutí proti Bohu a jeho štědrosti. Spiknutí, které ničí tvůj život, naši zemi a naši společnost.

 

 

 

Vývoj Judaismu od vstupu do zaslíbené země po synod v Javne.